|
11 Zp 14/99
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. 9. 2001 v senátě složeném z
předsedy senátu JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr.
Antonína Draštíka a JUDr. Stanislava Rizmana ve
věci navrhovatele Vlády České republiky, proti odpůrci KSČ, dříve SČK, o
pozastavení činnosti politické strany t a k t o :
Návrh na pozastavení činnosti politické strany KSČ, dříve SČK, se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud České republiky obdržel dne 28. 5. 1999 návrh
navrhovatele na pozastavení činnosti politické strany - SČK nyní KSČ.
Navrhovatel jej odůvodnil tím, že odpůrce opakovaně nesplnil povinnost
vyplývající pro něj z ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 424/1991 Sb., o
sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších
zákonů (dále jen „zákon“), když nepředložil Poslanecké sněmovně Parlamentu
České republiky výroční finanční zprávy za roky 1996 a 1997 v zákonem
požadovaném rozsahu. V tomto směru navrhovatel poukázal na usnesení
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 11. 6. 1997, a ze dne 22. 5.
1998. Výroční finanční zprávy politické strany neobsahovaly zprávu auditora o
ověření roční uzávěrky. Navrhovatel tak dovozuje, že činnost odpůrce je v
rozporu s ustanovením § 4 písm. a) zákona, podle něhož nemohou vyvíjet
činnost politické strany a politická hnutí, které porušují Ústavu a zákony.
Proto se navrhovatel domáhá, aby Nejvyšší soud rozhodl o pozastavení činnosti
odpůrce.
V podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 1. 10. 2001 činí navrhovatel změnu
návrhu v označení odpůrce na „KSČ“. Upozorňuje na to, že dne 16. 2. 2000 byla
Ministerstvem vnitra registrována změna stanov odpůrce spočívající mimo jiné
právě v takovéto změně názvu.
Odpůrce se k návrhu, který mu byl doručen dne 24. 6. 1999, vyjádřil v podání
ze dne 28. 6. 1999. Uvedl, že k neúplném plnění povinnosti došlo z důvodu, že
se nepodařilo získat auditora, který by byl ochoten provést ověření
hospodaření SČK za roky 1996 až 1997. V důsledku vystoupení některých
vládních představitelů zaměřených proti odpůrci byla v té době ve společnosti
krajně nevraživá atmosféra. Jak to bylo možné svou
povinnost předložit výroční finanční zprávu v rozsahu požadovaném zákonem
odpůrce splnil. Zpráva z rok 1998 byla Poslanecké
sněmovně parlamentu České republiky předložena i se zprávou auditora. Ze
zprávy auditora, pokud vyústila v konstatování, že účetní uzávěrka politické
strany za rok 1998 věrně zobrazuje majetek, závazky, vlastní jmění a finanční
situaci strany, je patrno, že auditor neshledal závady ani v hospodaření let
předcházejících, tj. 1996 a
1997. Závěrem svého vyjádření odpůrce navrhl, aby byl návrh Vlády České
republiky na pozastavení činnosti odpůrce zamítnut.
V podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 9. 2001 upozorňuje odpůrce na
změnu svého názvu - KSČ, ke které došlo v souvislosti s registrovanou změnou
stanov. Dále k návrhu na pozastavení činnosti uvádí, že za roky 1998, 1999 a 2000 ji strana
podala výroční finanční zprávy v rozsahu stanoveném zákonem. Doklady o jejím
marném úsilí opatřit auditory k vypracování zpráv za roky 1996 a 1997 nemá strana
žádné doklady. Jednání s auditory bylo osobní a ti si nepřejí zveřejnění, což
orgány strany respektují. Jinak považovali za právně nemravné dodatečně
komunikovat s příslušnými orgány Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky ve věci časově dodatečného antidatovaného doplnění výročních
finančních zpráv za roky 1996
a 1997.
V jednání před Nejvyšším soudem zástupce odpůrce zopakoval námitky, které
byly uvedeny v písemných vyjádření odpůrce, a zdůraznil, že se domnívá, že v
této věci jde o politický soud, a to právě s ohledem na kampaň, kterou v
kritických letech proti jeho straně vedli někteří čelní politici, zejména
prezident H. a ministr R. Mluvilo se tehdy i o tom, že by činnost této strany
měla být pozastavena. Proto odmítali auditoři zprávu o ověření účetnictví SČK
zpracovat. Když pro stranu nepříznivá situace opadla, okamžitě byly výroční
finanční zprávy předkládány v souladu se zákonem. Pokud by to bylo nutné, je
okamžitě ochoten zařídit, aby zprávy za roky 1996 a 1997 byly v
potřebném směru doplněny. Navrhuje, aby byl návrh vlády zamítnut.
Na původní vyjádření odpůrce reagoval navrhovatel v podání doručeném
Nejvyššímu soudu dne 20. 7. 1999, ve kterém zaslal Nejvyššímu soudu zprávu
auditora o ověření roční účetní uzávěrky SČK za rok 1998, na kterou odkazuje
vyjádření odpůrce k návrhu vlády na pozastavení jeho činnosti. V podání
doručeném Nejvyššímu soudu den 1. 10. 2001 sdělil navrhovatel, že výroční
finanční zprávy odpůrce za rok 1996
a 1997 uložené v dokumentaci rozpočtového výboru
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podle zjištění ze dne 12. 9.
2001 nadále neobsahují zprávu auditora o ověření roční účetní uzávěrky. Za
tohoto stavu je návrh na pozastavení činnosti stále aktuální.
V jednání před Nejvyšším soudem zástupce navrhovatele zdůraznil, že v této
věci nebyl návrh politicky motivován. Návrh byl předkládán stejně jako u
ostatních politických stran jen z důvodu nerespektování povinnosti předkládat
v rozsahu stanoveném zákonem výroční finanční zprávy v letech 1996 a 1997. Jelikož v
tomto směru nedošlo dosud k nápravě, trvá na návrhu.
Podle usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 11. schůze ze
dne 11. 6. 1997, odpůrce, tj. politická strana - SČK, nepředložil v zákonné
lhůtě výroční finanční zprávu za rok 1996 v rozsahu stanoveném zákonem -
chybí zpráva auditora a výroční účetní výkazy. Obdobná skutečnost vyplývá i z
usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 25. schůze ze dne
22. 5. 1998, pokud jde o předložení výroční finanční zprávy odpůrce za rok
1997, které konstatuje, že odpůrcem předložená zpráva je neúplná a že odpůrce
patří mezi strany, které nevedou účetnictví nebo vedou pouze jednoduché
účetnictví. Z opisu výroční finanční zprávy za rok 1996 je patrno, že odpůrce
ji Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky předložil s omluvou, že se
z důvodů uvedených v jeho vyjádření k návrhu na pozastavení činnosti
nepodařilo zajistit zprávu auditora. Dne 4. 6. 1997 předložil odpůrce
Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky dodatečně výroční účetní
doklady za rok 1996 na předepsaném formuláři. Opět se přitom omluvil, že se
přes vynaložené úsilí nepodařilo opatřit zprávu auditora.
V usneseních Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 13. schůze ze
dne 20. 5. 1999 se dále podává, že SČK patří mezi politické strany a politická
hnutí, jejichž výroční finanční zpráva je úplná. Z opisu této zprávy (zprávy
auditora), který má Nejvyšší soud k dispozici, lze mimo jiné zjistit, že
odpůrce v posuzovaném roce již vedl účetnictví v souladu s příslušnými
předpisy.
Z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 25. schůze ze dne
30. 5. 2000 se podává, že odpůrce nepředložil výroční finanční zprávu za rok
1999 v zákonem požadované podobě. Zpráva byla předložena sice jako úplná, ale
na nesprávném formuláři. Z přiloženého opisu výroční finanční zprávy odpůrce
za rok 1998 je uvedená skutečnost zřejmá. Upozorňuje na ni i zpráva auditora,
která nicméně vyjadřuje přesvědčení, že i tak je zpráva dostatečným podkladem
pro závěr, že účetní uzávěrka politické strany za rok 1999 věrně zobrazuje
majetek, závazky, vlastní jmění a finanční situaci politické strany a
výsledek hospodaření za uvedený rok je v souladu platnými zákony a účetními
předpisy.
Nakonec v usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 36.
schůze dne 25. 5. 2001 se uvádí, že odpůrce výroční finanční zprávu za rok
2000 předložil jako úplnou.
Podle § 4 písm. a) zákona mimo jiné platí, že vznikat a vyvíjet činnost
nemohou strany a hnutí, které porušují Ústavu a zákony.
Podle § 18 odst. 1 zákona jsou strany a hnutí povinny předložit každoročně do
1. dubna Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční
zprávu v členění konkretizovaném pod body a) až e) citovaného ustanovení.
Podle § 14 odst. 1 zákona může činnost strany a hnutí být rozhodnutím soudu
pozastavena, jestliže jejich činnost je v rozporu s § 1 až § 5, § 6 odst. 5 a § 17 až § 19 zákona, nebo
se stanovami.
Podle § 15 odst. 1 zákona platí, že o pozastavení činnosti strany a hnutí
rozhoduje k návrhu vlády Nejvyšší soud. Řízení před Nejvyšším soudem se
přitom řídí ustanovením § 200i o. s. ř., tzn. že
Nejvyšší soud rozhoduje usnesením, proti němuž nejsou přípustné opravné
prostředky. Z hlediska rozsahu dokazování platí, že soud je povinen provést
ke zjištění skutkového stavu i jiné důkazy potřebné k náležitému objasnění
věci, než které byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud návrh projednal a shledal, že v něm uvedené skutečnosti jsou
správné, neboť jak z údajů v něm obsažených, ze zpráv vyžádaných Nejvyšším
soudem, tak i z vyjádření obou stran bylo zjištěno, že odpůrce skutečně
nesplnil zákonem uložené povinnosti. Na základě důkazů provedených v tomto
řízení je zřejmé, že výroční finanční zprávy odpůrce za roky 1996 a 1997 nebyly v
zákonné lhůtě doručeny Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky v
rozsahu odpovídajícímu zákonu. Chyběly zprávy auditora o ověření roční účetní
uzávěrky a tento stav nebyl do současné doby napraven.
Odpůrce tedy nesplnil zákonnou povinnost stanovenou v § 18 odst. 1 zákona,
přičemž nesplnění této povinnosti představuje zvláštní a samostatný důvod,
pro který může Nejvyšší soud rozhodnout o pozastavení činnosti hnutí.
Přesto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tomuto návrhu Vlády České není možno
vyhovět a činnost odpůrce jako politické strany pozastavit. Nejvyšší soud se
přitom opíral zejména o právní názory vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze
dne 18. 10. 1995, Pl US 26/94. Jde o rozhodnutí
Ústavního soudu, ve němž byl řešena otázka
financování politických stran a hnutí a kontrola jejich finančního
hospodaření v demokratickém právním státě. Plénum Ústavního soudu v citovaném
nálezu vyjádřilo tento zásadní závěr:
„Nelze připustit, aby z důvodu nesrovnalostí a závad ve výroční finanční
zprávě politické strany mohl být dán podnět směřující k pozastavení činnosti
nebo rozpuštění strany. Závady ve výroční finanční zprávě nelze kvalifikovat
ani jako porušení principů čl. 5
a čl. 9 Ústavy, ani jako splnění podkladů pro
nepřípustnost činnosti politických stran podle § 4 zákona o sdružování v politických
stranách a v politických hnutích. Všechny uvedené předpoklady se týkají
závažného deficitu principiální povahy ve sféře demokratických náležitostí. K
tomu směřuje i § 4 písm. a) - porušování ústavy a zákonů. Také toto
ustanovení postihuje činnost, která se týká demokratických základů státu.
Proto také je nepřípustná činnost stran, které nejen pouze porušily (některý)
zákon, ale těch které porušují zákony. V této formulaci je vyjádřen prvek
trvalosti perpetuálního chování politické strany,
která právě tímto opakovaným porušováním zákonů chová způsobem ohrožujícím
demokratické základy státu.“
Z tohoto právního závěru lze především dovodit, že důvodem pozastavení
činnosti strany může být, pokud jde o nesrovnalostí a závady v předložené
výroční finanční zprávě, tedy porušování zákona v ustanovení § 18 odst. 1,
jen opakované jednání či opomenutí závažné povahy.
V této věci bylo prokázáno, že politická strana ihned po odpadnutí překážek,
podávala výroční finanční zprávy (za roky 1998, 1999 a 2000) v rozsahu
stanoveném v ustanovení § 18 odst. 1 zákona. Usnesením Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky z 25. schůze ze dne 30. 5. 2000 sice výroční
finanční zpráva za rok 1999 byla shledána jako nedostatečná, avšak z
přiložených podkladů, jakož i ze samotné zprávy lze zjistit, že to bylo jen
proto, že zpráva nebyla na předepsaném formuláři. Jde o nedostatek, podle
názoru Nejvyššího soudu méně závažný. Nejvyšší soud má zato,
že politická strana popsaným jednáním v letech 1999, 2000, 2001 jednoznačně
prokázala, že nadále nehodlá v porušování svých zákonných povinností
pokračovat. Tento stav již trvá tři roky. Bylo by podle názoru Nejvyššího
soudu v rozporu s ústavními principy platnými pro právní regulaci činnosti
politických stran a hnutí, jak na ně poukázal ve svém rozhodnutí Ústavní
soud, v současné době dovodit, že jsou splněny podmínky pro pozastavení
činnosti odpůrce jako politické strany. Nelze mít zato,
že by jeho činnost bylo v době rozhodování Nejvyššího soudu možno označit
jako činnost, která porušuje zákony způsobem ohrožujícím demokratické základy
státu.
Nejvyšší soud bral přitom i v úvahu účel, který institut pozastavení činnosti
politické strany nebo hnutí má, totiž vytvořit právní rámec pro nápravu
vadného stavu, popř. pro vytvoření podkladu pro podání návrhu na rozpuštění
strany. Při pozastavení činnosti totiž mohou strana a hnutí činit pouze
takové úkony, které jsou zaměřeny na odstranění stavu, který byl důvodem k
rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, avšak nejdéle po dobu jednoho
roku (§ 14 odst. 2 zákona). Nedojde-li v této době ke sjednání nápravy, může
dojít k podání návrhu na rozpuštění takové strany či hnutí. Dojde-li ve
stanovené lhůtě k odstranění stavu, který byl důvodem pro pozastavení
činnosti strany z důvodů uvedených v § 18 odst. 1 zákona, považuje se činnost
strany a hnutí za řádně obnovenou dnem, kterým byla stanovená povinnost
uznána za splněnou příslušným orgánem (§ 14 odst. 3 zákona). Nejvyšší soud si
je vědom, že povinnost, kterou odpůrce, pokud jde o podávání výročních
finančních zpráv za roky 1996
a 1997, nesplnil a že tento stav nebyl do současné
doby odstraněn. Pozastavení činnosti strany jen k tomu, aby byl napraven
tento stav, by bylo podle názoru Nejvyššího soudu vzhledem k chování odpůrce
v dalších letech jen formálním opatřením. Nejvyšší soud k tomu, dodává, že z
ověřených výročních zpráv odpůrce je zřejmé, že jeho hospodaření v kritických
letech, za které chybí ověření účetních výkazů, je v zásadních směrech v
souladu se zákonem. Z vyjádření účastníků ani z důkazů provedených Nejvyšším
soudem nevyplývají najevo žádné skutečnosti, které by poukazovaly na
podezření z nesprávného hospodaření odpůrce v těchto letech.
Odpůrce měl sice v řízení ve věci úspěch, Nejvyšší soud však náhradu nákladů
řízení nepřiznal. Vycházel přitom ze skutečnosti, že odpůrce porušil své
povinnosti a vyvolal tak svým jednáním podání návrhu, ke kterému je
navrhovatel ze zákona za takové situace povinen. Jsou zde proto důvody hodné
zvláštního zřetele odůvodňující postup podle § 150 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
|