Zpráva XXII. sjezdu KSČ k 90. výročí vzniku strany,

přednesená generálním tajemníkem ÚV KSČ

Miroslavem Štěpánem

 

Jsme komunisté“

 

Praha – Vlachovka

Květen 2011

symbol

Vážení hosté, soudružky a soudruzi,

Současná situace

sešli jsme se na XXII. sjezdu Komunistické strany Československa za velice složité mezinárodní situace. Rozhodnutí o svolání tohoto sjezdu jsme učinili za nepříznivých okolností v době, kdy si pravice v České republice znovu zahrává s myšlenkou zakázat komunistickou stranu. Učinili jsme tak proto, že nesvolat sjezd strany za dané situace, která je doma a ve světě a v roce 90. výročí jejího založení, prostě nešlo.

Nebylo možné nesejít se a nevzdát hold něčemu tak velkému, inspirujícímu a pro nás komunisty stále zavazujícímu, pro dnešní dobu dvojnásob.

90. výročí vzniku Komunistické strany Československa nás vede k zamyšlení a vyvolává optimismus, pokud jde o naši věc, a to navzdory tomu, že socialismus byl v naší zemi dočasně poražen. Jsme hluboce přesvědčeni, že zápas za naplnění odvěkých a nejušlechtilejších ideálů lidstva bude úspěšně ve světě pokračovat. Věříme, že se na něm budou podílet také lidé v naší zemi, že spoluobčané nebudou rezignovat.

Uvědomujeme si, v jaké době žijeme a čím strana v posledních letech prošla. Jsme si vědomi, že cesta nás, současných komunistů, tak jako cesta komunistů v minulosti, nebyla pouze cestou úspěchů.

Přes všechnu lživou, urážlivou a ponižující snahu našich protivníků je možné z této tribuny XXII. sjezdu říci, že komunistická strana za podpory většiny národa dokázala vybudovat základy socialistické společnosti, která poskytla svým občanům nebývalé demokratické, především sociální, ekonomické a kulturní vymoženosti, o které byli po listopadu roku 1989 připraveni. V historicky krátkém období, v čase necelých čtyř desetiletí, dokázala strana jsouc v čele budování socialismu dát lidu Československa možnost žít důstojný život. Dala jim možnost žít život, o kterém se statisícům nezaměstnaných a miliónům bojících se o práci dnes ani nesní. Přesněji, mohou se takovým životem opájet, vzpomínat pouze ve snu. Byly rozkradeny důchodové fondy, republiku zadlužili takovým způsobem, že není v silách ji poctivou prací současných generací oddlužit. A bylo by možné pokračovat.

My, českoslovenští komunisté, si při pohledu zpět uvědomujeme, že se nacházíme v nové historické situaci. V době, kdy se svět kapitalismu po nebývalé euforii z vítězství nad jednou z dobových forem socialismu v evropské části světa zmítá v hluboké hospodářské (a je třeba říci ne pouze jen v hospodářské) krizi, která otřásá jeho vlastními základy. Stále více lidí si uvědomuje, že světový válečný konflikt nabývá na síle, že elita buržoazního světa již válčí v několika zemích a na další války se chystá. Válka je reálnou hrozbou. Ano, zejména tzv. nejvyspělejší země kapitálu jsou si vědomy fiaska rozličných globálních vizí, které se opírají mimo jiné o iluzi, že je údajně schopen tzv. vyspělý kapitalistický svět zvládat krizové tendence kapitalistické ekonomiky. Dnes hledají cestu, jak zavléci svět do války. Za pomoci války chtějí vyřešit své problémy a zachovat pro budoucnost šanci pro sociální nerovnost, šanci na pokračující vykořisťování námezdní práce. Chtějí zachovat stav, kdy bude svět dělat na několik nejvyspělejších a nejmocnějších zemí, na jejich elity. Řešit situaci těchto zemí jinak, než válkou, nelze. Nešíříme poplašné zprávy ani jiné výmysly. Komunistická strana Československa i v minulosti přišla s takovým varováním a nebyla pochopena v této zemi, byla zostouzena, byla dokonce zakázána.

Na druhé straně vidíme, že jsou zde síly pokroku, reprezentované dnes především moderní velmocí Čínou, ale také dalšími socialistickými zeměmi mimo evropský kontinent a velkými rozvojovými zeměmi, které si uvědomují co vše je v sázce. Začínají být ekonomicky pevnými a jsou velkou nadějí v zápase s minulostí.

Velká historie

Přestože všichni dobře víme o naší velké historii, neškodí právě při 90. výročí říct i několik poznámek k tomu, co my všichni víme. Dnešní svět jsme nechtěli, nevybrali jsme si ho. Ale žijeme v něm. Vzpomínáme na komunisty minulosti a na velký prolidový program Komunistické strany Československa. Jsme jimi poučeni a stále inspirováni.  To platí dvakrát v době, kdy si nepřátelé lidu osvojují drze, mimo realitu a vědu, právo stavět na roveň komunisty a fašisty.

Lidé však dnes vyhodnocují svou trpkou polistopadovou sociální zkušenost. Pamětníci vidí obrovský polistopadový podvod vystavěný na tom, že „listopad“ chce pouze „lepší socialismus“. Vše má však svůj čas a my víme, jak ošidné je předbíhat vývoj. Věříme, že lid, většina národa, se postupně zbaví všude přítomného strachu, kterým podepírá polistopadová elita více a více svou moc.

Právě z pohledu oněch ideálů a z pohledu důstojného života všech pracujících nevidí dnes Komunistická strana Československa 90 let od svého vzniku jako zažloutlé stránky vzdálené historie, které nemohou oslovit současnost. Ale naopak, jako živou vodu do nových zápasů. V 90 letech zápasů KSČ v duchu nejlepších tradic strany vidíme zdroj stále živých zkušeností a poučení. To však nemá nic společného s tím, že bychom si mysleli, že je možné z historie netvůrčím (a řekněme nějakým narychlo a nazapřenou) způsobem opisovat. To nelze. Nebudeme stavět vozy, abychom postavili vozové hradby a za jejich pomoci a za pomoci cepů porazili naše protivníky. Ale srdce husitů, kteří šli za svou vírou, bychom měli mít všichni. To platí dvakrát o našem vztahu k odkazu celých generací československých komunistů.

Obnovená Komunistická strana Československa také ví, že nejlepší vzpomínkou (řekněme i oslavou) naší minulosti bude, když důsledně vytěžíme všechny zkušenosti, které mohou pomoci učinit naši současnou a budoucí práci účinnější, odpovídající dnešním domácím i mezinárodním poměrům. A také, když naši stranu a minulost nenecháme zostouzet a očerňovat. Zdůrazňuji, že nám při pohledu na minulost strany nejde a nemůže jít o nekritický pohled. Myslíme si, a nejednou jsme to také řekli, že úcta k minulosti strany a k našim předchůdcům neznamená, že je možné z tehdejší práce strany nadčasově přejímat, co přejímat nelze. A pokud jde o chyby a omyly minulosti, považujeme za rozhodující to, kdo o  nich a s jakým záměrem mluví či píše. My jsme již nejednou řekli, že o nich víme, ale to ještě neznamená, že o nich vždy a všude budeme mluvit. Protože to straně ani politickému boji nepřispívá. Ve vyjmenování chyb nelze vidět ani budoucnost a potenciál budoucí strany, ani její možnosti v zápasech, které jsou před námi.

Sociální demokracie, vznik KSČ

V roce 90. výročí vzniku naší strany nezapomínáme na počátky dělnického hnutí v českých zemích a v Rakousko-Uhersku. Na takové osobnosti jako byli Josef Boleslav Pecka a Ladislav Zápotocký, kteří vedli po řadu let zápas za třídní chápání dělnické otázky. Sociálně demokratická strana v Rakousku byla ustavena v dubnu 1874, ustavující schůze se zúčastnilo deset delegátů zastupujících také české dělnictvo. Ustavující sjezd Československé sociálně demokratické strany dělnické se konal 7. dubna 1878 v Praze – Břevnově, v hostinci U kaštanu, a to za tajné účasti 15 delegátů a přítomnosti zástupce celorakouského ústředního vedení sociálně demokratické strany. Přijatý program vycházel z programu neudörfelského sjezdu a v duchu proletářského internacionalismu proklamoval právo národů na sebeurčení. Již tehdy si naši předchůdci uvědomili, jak důležité bylo pro obhajobu zájmů dělníků a pracujících vytvoření stranické organizační struktury s vlastním programem. Odvaha, přesvědčení, slova Komunistického manifestu Karla Marxe a Bedřicha Engelse z roku 1848, slova Inaugurální adresy a Prozatímních stanov První Internacionály, napsaných Karlem Marxem (1864), stojí u zrodu organizací sociální demokracie a jejích lepších tradic. Ty nemají přirozeně nic společného ve finále se současnou sociální demokracií, byť se jich tato strana ve své historii nejednou účelově dovolává. Tehdy stáli u zrodu sociálně demokratických stran ty nejlepší, nejpokrokovější a nejrevolučnější síly. Členy takové strany byli Vladimír Iljič Lenin, Josef Vissarionovič Stalin, Bohumír Šmeral a další.

Vznik republiky

Je patrné, že Velká říjnová socialistická revoluce v roce 1917 měla nepochybný vliv na vznik Československa. Tento vliv byl klíčový.

Zrada sociální demokracie tehdy a nyní

KSČ znovu upozorňuje, jak zrada sociální demokracie (tehdy a nyní) prokazuje vládnoucímu kapitálu neocenitelné služby. Sociální demokracie vnáší řadu zpátečnických názorů, šíří iluze o buržoazním státu a o možnostech buržoazní demokracie, účelově vykládá vlastenectví, především však přesvědčuje o možnosti klidného a bezbolestného vývoje kapitalistické společnosti k socialismu. Sociálním demokratům se dařilo a možná, že ještě částečně daří, udržovat dělnické hnutí roztříštěné, bránit v zájmu buržoazie jeho sjednocení. Dnes, jak víme, je jejich pozice ještě pravicovější. Jde o jednu ze dvou rozhodujících politických stran v naší zemi. O stranu, která spojila smysl své existence s fungováním buržoazního státu.

Ustavující sjezd KSČ

V českých zemích a na Slovensku probíhala generální stávka dělnictva proti útokům buržoazie a pravice v sociální demokracii na marxistickou levici a za splnění požadavků, které levice vytýčila. Vypukla, jak známo, jako reakce na násilné obsazení Lidového domu v Praze, tehdejšího sídla marxistického vedení strany, policií a četnictvem. V některých místech měla stávka přerůst v ozbrojování dělnictva a obsazování továren. To, jak se tehdy chovala pravice v sociální demokracii a jakou roli sehrála při potlačování levice, muselo nutně vést k jejímu oddělení. A tak se již v lednu 1921 sešli na Slovensku v Lubochni slovenští levicoví sociální demokraté a oznámili přijetí 21 podmínek Komunistické internacionály. Následně se sešla levice v německy mluvících pohraničních oblastech na ustavujícím sjezdu KSČ, tzv. německého oddělení. Úsilí levicově orientovaných sociálních demokratů bylo završeno v květnu 1921 sjezdem české levice. Ve dnech 14. až 16. května se tak v Obecním domě v Praze – Karlíně konal ustavující sjezd Komunistické strany Československa. Sjezdu se tehdy zúčastnilo 569 delegátů s hlasem rozhodujícím. Hlavní referát přednesl Bohumír Šmeral. Do historie strany se zvláště výrazně zapsala jeho slova: „Jsme komunisté.“ Sjezd přijal 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály a požádal o přijetí do Komunistické internacionály. 30. října až 2. listopadu 1921 se sešel v Národním domě v Praze na Smíchově Slučovací sjezd Komunistické strany Československa.

Soudružky a soudruzi,

chtěl bych Vás požádat, abychom povstáním vzdali čest těm, kteří se zasloužili o vznik Komunistické strany Československa.

Děkuji.

Zápas za upevnění komunistického charakteru strany nebyl prost těžkostí. Komunisté se při narůstajícím tlaku kapitálu správně rozhodli organizovat internacionální obranu. IV. kongres Komunistické internacionály (1922) přijal rozhodnutí o vytvoření jednotné protiimperialistické fronty.

Je potřeba vidět jak naše strana získala novou zkušenost, jsouc vystavena tlaku protivníka – levičáctví. A jak víte, také naše obnovená KSČ se musela po listopadu 1989 se zjevnými prohřešky tohoto typu též vyrovnávat.

V. sjezd strany – bolševizace

V. sjezd Komunistické strany Československa je jedněmi z  protivníků proklínán a pro druhé je zčásti nebo zcela nepřijatelný. Předně znamenal počátek bolševizace, která nebyla pouze záležitostí samotné strany, svou roli zde sehrál V. kongres Komunistické internacionály. Jít dál jako komunisté totiž předpokládalo akceptovat v práci principy komunistické strany a komunistickou programovou linii. Šlo o to, dělat mnohem důslednější masově politickou práci mezi dělníky a ostatními. Nebylo možné přehlížet ideologickou práci, komplexní uplatnění marxismu-leninismu. Bylo také zapotřebí nepřehlížet možné spojence proletariátu. Jít dál, znamenalo také upevnit stranu organizačně. Strana se potřebovala zbavit přežívajícího sociáldemokratismu a přednostní orientace na parlamentní vedení zápasu. Další období práce strany vyžadovalo rozvíjet také jiné formy zápasu strany. Již v roce 1932 měla naše strana 60 tisíc členů. Obnovená KSČ je přesvědčena, že zejména vzpomenuté 2 závěry aktuálně promlouvají i k dnešku a ke dnům, které jsou před námi.

Podstatné bylo, že strana stála na straně těch nejpotřebnějších po celou dobu krize. Ti, co s takovou oblibou hovoří po listopadu 1989 o demokracii za první republiky, nějak zapomínají na její protilidovost, na skutečnost, že v době, kdy krize vrcholila (v únoru 1932) bylo v zemi bezmála milion nezaměstnaných (920 tisíc) a mnoho dalších občanů se o práci třáslo, neboť pracovalo jen na částečné pracovní úvazky. „Péče“ všech těch „tatíčků“ za první republiky vyhnala navíc v době krize ze země na 160 tisíc osob. O těchto skutečnostech je nutné mluvit a nastavovat dnešním mocným nutně zrcadlo. Protože rádi z důvodu své ješitnosti, ale zejména svých emocí a svého přesvědčení, zapomínají.

Za takové situace přirozeně musel dále narůstat odpor nezaměstnaných a pracujících, kteří se cítili sociálně ohroženi. Vždyť ztráceli poslední, již tak ubohé, sociální jistoty. Vedení země se požadavkům dělníků bránilo. A protidemokratická opatření na sebe logicky nenechala dlouho čekat. Vedle jiného byly schvalovány protilidové zákony. Aktuálně též částečně promlouvají již dnes k nám. V říjnu roku 1933 byl přijat zákon umožňující zastavit a rozpustit politické strany a jejich složky. Střílelo se do dělníků. Při jedenadvaceti střetech zabila státní moc dvacet sedm občanů. K něčemu takovému, jako je střelba do lidí, se nikdy, zdůrazňuji, nikdy státní moc pod vedením komunistů nepropůjčila. Také o tom je nutné nahlas mluvit. Do bezbranných nezaměstnaných, hladových pracujících a dokonce do dětí (případ Radotín) nechávala střílet demokracie, které se klaní současní mocní v zemi a říkají: „Ano, to byla ta nejlepší doba.“ To není demagogie. Také z těchto pozic je nutné bránit stranu a my tak v naší straně budeme dále činit.

Při vědomé deformaci historie naší strany se šíří názor, že V. sjezd strany byl sice pozitivní záležitostí, ale přinesl prý sebou přespříliš problémů. Když odmyslíme, že se nějak v dalším hodnocení nedozvíme, v čem byl sjezd vlastně pozitivní, tak o to více se dozvíme o nesprávných či chybných sjezdových řešeních a závěrech. Ty měly prý zavinit nejen značný úbytek členů, ale také negativně ovlivnit to, jak se na stranu dívala veřejnost.

My nikdy nezapomínáme na skutečnost, že se strana té doby stále ještě před veřejností a členy strany měnila. Bolševizovala se v duchu mezinárodního komunistického ústředí v komunistickou stranu. Šlo o zvláštní období, kdy strana nutně kladla důraz na některé dobové skutečnosti a tendence, což jí umožnilo být slyšet a tak seznámit veřejnost s tím, jak moc a moc se liší od socialistických a sociálně demokratické strany (my jsme, neskromně musíme říci, po listopadu 1989 volili obdobný postup - mluvíme o určitých skupinách lidí, které se pokoušely o určitý postup vpřed). Všem těm, kteří tak či onak zostouzí stranu tohoto období, popřípadě vyzobávají z její linie jen některé pozice a často je hodnotí mimo tehdejší společenskou realitu, je zapotřebí říci: „Tehdy zde existovala stranická linie, která umožnila vznik strany, která dokázala hájit zájmy dělníků, ostatních pracujících, většiny národa za první republiky, v době fašistické okupace a při budování socialistické společnosti.“ Zdůrazňujeme v tomto ohledu jednu skutečnost. A to, jak moc bylo v jednu poválečnou chvíli důležité, že národ dobře věděl, že komunisté mluví otevřeně, že neustupují ze svých principů, že národu nelžou jen proto, aby se udělali přijatelnějšími. Tento poznatek je mimořádně cenný obzvlášť nyní, kdy oportunistické, revizionistické a jiné síly, řekněme dokonce zmatené, kriminálně zmatené síly různých levicových organizací v naší zemi se pokoušejí takto přistupovat k věci. Chtějí se ukázat přijatelnějšími. Říkají: „Nemáme s minulostí nic společného.“

Za zvlášť hloupé považujeme, když se někdo pohoršuje nad známou parlamentní řečí Klementa Gottwalda, a to za údajné sankce, které toto vystoupení přineslo. Vždyť tato řeč pomáhala vychovávat nejednu generaci komunistů, mnoho budoucích komunistů poznávalo „svou věc“ právě díky tomuto vystoupení. A pak, Klement Gottwald a nové vedení strany mohli tehdy těžko říci lépe společnosti, ale také členům strany, kdo jsou, co chtějí a kdo jsou jejich přátelé. Co by dnes již mnozí lidé dali za to, kdyby se z tribuny českého parlamentu dověděli, že někdo takový v této zemi existuje, že je zde politická síla, která má takovou orientaci. Samozřejmě, na zásadní změny v politice země by to nestačilo, ale pro budoucnost by to mohlo představovat gottwaldovský velmi důležitý politický vliv, který by věci pomohl.

Boj proti fašismu, za osvobození

Komunistická strana Československa má svoji slavnou minulost spojenou s bojem proti fašismu. Oceňujeme na tomto sjezdu podíl českých a slovenských komunistů na obraně demokracie ve Španělsku. Vedle organizování pomoci interbrigadistů organizovala strana v letech 1936 až 1937 řadu akcí na podporu republikánského Španělska. Lidé všechno toto úsilí, které vynakládala strana na obranu jejich zájmů, mezi které úsilí o obranu republiky patřilo, dokázali ocenit v květnu a červnu 1938 při obecních volbách, kdy se v Praze stala naše strana druhou nejsilnější stranou.

Českoslovenští komunisté považují válku za velice těžké období pro naše země. Na 360 tisíc obětí na lidských životech v naší zemi je toho důkazem. Nic na tom nemění skutečnost, že většina z těch, co válku nepřežili, nepadla přímo na válečném poli.

Jako komunisté jsme si však nemohli nevšimnout, co odbojářů se v této zemi zrodilo v samotném závěru války, jak mnoho jich bylo, často pro jistotu se zrodili až po válce. Ano, také tenkrát se projevil český fenomén. Máme také svůj názor na tzv. rabovací gardy a různé samozvané soudce tam, kde jich nebylo třeba anebo tam, kde byly sledovány osobní zištné cíle. Nikdy s něčím takovým nebudeme souhlasit. Jinak ale pohlížíme na tzv. poválečný odsun Němců. A nebudeme se v tomto ohledu schovávat za mezinárodní dohody. Protože občané republiky, kteří ji ve jménu jiné vlasti tak velice poškodili, nemají právo na návrat, ani na naše pochopení. Není co chápat. Budoucnost se jistě bude muset s tímto fenoménem naší novodobé historie vyrovnat a mnohé řešit v zájmu obou národů. Současnost však takovou budoucností není. Proto nemůžeme souhlasit s tím, jak moc otevřeně i skrytě pronikl německý kapitál do naší země. Ani s tím, co vše již ti, co se do republiky zatím nestěhují, zde již vlastní. Veřejnost by tyto skutečnosti měla znát. Bohužel zjišťujeme, že je ve velké části nezná.

Osvobození

Pokud jde o osvobození Československa, pak není žádným tajemstvím, že tuto zemi osvobodila Sovětská armáda. Ano, víme a také jsme vždy věděli o významném podílu polských a rumunských jednotek. A přirozeně víme a věděli jsme o dílčím osvobozovacím podílu americké armády. Bylo to draze zaplacené osvobození. Rudá armáda je zaplatila 145 až 182 tisíci oběťmi na životech. Je ostudou všech, kteří si hrají na svědomí národa a přitom se nedokážou ozvat a nahlas říci, že při osvobození Československa padlo několik málo desítek amerických vojáků. Naopak, ve své servilitě postupně ubírají, ohánějíce se vědou, na počtu padlých Rudoarmějců. KSČ považuje za správné nezapomenout na žádnou oběť. Jsme pro uctění památky také každého jednoho padlého Američana. Nejsme však ochotni nevidět realitu, a ta byla při osvobození země jiná, než tvrdí polistopadoví politici, jejich historici a nohsledi. Často se v současnosti také pozapomíná na osvobozovací podíl příslušníku 1. československého armádního sboru, kterých padlo za svobodu naší vlasti na 2 500. Stručně řečeno, osvobození této země mělo jinou podobu než tu, která je po listopadu vnucována národu a zvláště mladé generaci.

Na rozdíl od odbojářů z leknutí či z donucení okolnostmi a tzv. jednodenních odbojářů se komunisté účastnili zápasu proti fašismu jako jednotný organizovaný odboj, tvořili i základ všeho, co je spojováno s velice úspěšným východním odbojem. Odhaduje se, že v boji proti nacistům položilo životy na 30 až 35 tisíc našich předchůdců, členů Komunistické strany Československa, popřípadě členů komunistických organizací. Ve vztahu k předválečné členské základně strany je to číslo, které samo o sobě nemá nikdo právo zlehčovat.

Budování základů lidově demokratického zřízení

Součástí historie naší strany je i vývoj země po roce 1945. Po osvobození se naše strana konsolidovala a začala s prací v mírových podmínkách. Již v květnu 1945 vycházel na mnoha místech stranický tisk. Strana dělala vše proto, aby o svých záměrech informovala co nejširší veřejnost. Rudé právo vytisklo 13. května 1945 provolání KSČ „Za nový a šťastný život ve svobodném, skutečně demokratickém Československu“, které ve své době dokázalo oslovit širokou veřejnost. Strana v té době usilovala nejen o podporu znárodňujících dekretů, ale také o to, aby již znárodněné podniky nebyly zpětně privatizovány.

Členská základna strany byla válkou postižena velmi vážně. Proto se strana otevřela přílivu nových členů, který byl značný. Koncem srpna 1945 měla KSČ již 72 tisíc členů a na konci roku 1947 to již byl 1 281 000 členů. Nutno poznamenat, že se v té době jednalo vesměs o aktivní nové členy strany, kteří odpracovali miliony hodin zdarma na všech úsecích a kteří začali organizovat poválečnou společnost. Vítanými byly v té době brigády na pomoc zemědělství při žních, s touto dobou je také spojen začátek slavných staveb mládeže. Také tento nárůst členské základny strany bývá z různých pohledů (zejména dnes) kritizován. Nemyslíme si, že v období euforie z vítězství a v čase očekávání velkých budovatelských záměrů a zásadních společenských změn bylo možné postupovat zásadně jinak. A to přesto, že i naši předchůdci jistě znali rizika podobných přístupů. Nebývá častým historickým jevem, aby takové množství populace chtělo podpořit politiku komunistické strany.

Hovoříme-li o této době, je také zapotřebí vzpomenout, že strana vyslala své mladé členy bojovat s banderovci. Úspěšně si vedla při sjednocení odborového hnutí v zemi, o které usilovala již před válkou. Do čela odborového hnutí byl v dubnu 1946 zvolen komunista Antonín Zápotocký, s nímž také úzce spolupracoval podporovatel obnovy KSČ před 11 lety Evžen Erban.

VIII. sjezd strany

V březnu roku 1946 se uskutečnil VIII. sjezd strany, na kterém komunisté zhodnotili válečné období a stanovili určující úkoly v práci strany. Důraz byl položen na „udržení a upevnění dosavadního kurzu naší domácí a zahraniční politiky, jejího lidového, demokratického charakteru“. Sjezd také schválil směrnice pro „dvouletý plán“. Následně je v červenci schválilo Ústavodárné národní shromáždění.

Nemalé úsilí naší strany si vyžádalo naplnění tzv. Hradeckého programu. Jednalo se o dokončení konfiskace půdy, omezení držby zemědělské půdy na 50 hektarů, provedení revize zemědělské půdy a některé další úkoly a požadavky. S takovým programem nemohla pravice souhlasit. Přesto byl za pomoci okresů, zemědělců přijat.

To, jak strana pracovala, jak se chovala v politice, jak vedla zápas proti okupantům, jak byla opravdová, jak oslovovala spoluobčany, a v neposlední řadě její schopnost věřit v možnost existence lepšího a spravedlivějšího uspořádání společnosti, to vše jí přineslo úspěch ve volbách v roce 1946 (25.5.). V těchto volbách strana v českých zemích zvítězila, když obdržela 40,17 % hlasů voličů. Bez zajímavosti není, že tam, kde se měli podle současných vykladačů dějin cítit občané zavázáni nikoli Moskvě, ale někomu jinému, obdrželi komunisté dokonce 44,9 % hlasů voličů. Ano, mluvíme o Plzni.

Soudružky a soudruzi, přišlo období, kdy byl pověřen sestavením vlády Klement Gottwald.

Vítězný únor 1948

Snahy pravice poškodit cestu Košického vládního programu vyvrcholily vyvoláním únorové krize dvanácti z šestadvaceti ministrů Gottwaldovy vlády. Za záminku mělo posloužit odvolání několika velitelů pražského SNB. Ústava republiky dávala možnost za tohoto stavu rekonstruovat (doplnit) vládu a Klement Gottwald jí při své zkušenosti a moudrosti využil. Jak víme, stalo se tak 25. února 1948. Právem se s tímto vítězstvím pojí označení Vítězný únor. Tehdy zvítězil pracující lid nad pravicí, přesněji řečeno zpátečnickými silami. Bylo to vítězství nad minulostí, nad reakcí a své vítězství si generace tehdejších komunistů uhájila. Únor se stal, jak jinak, předmětem pravicových a antikomunistických spekulací a útoků. Stalo se tak i v roce 1968, bylo tomu tak i v roce 1989, je tomu tak i nyní, a to s novou razancí útoků právě na tento bod historie naší země. Postup komunistů a právě postup Klementa Gottwalda vedly k porážce pravice, k porážce buržoazie. Při pohledu na únorové události nezapomínáme, že postup komunistů podpořila 21. února velká manifestace na Staroměstském náměstí a sjezd závodních rad, na kterém sehrál významnou roli Antonín Zápotocký, který přednesl na sjezdu hlavní referát. Své místo v únorových událostech má pražská manifestace na Václavském náměstí, na které přivítalo přijetí demise na čtvrt milionů lidí. Důležité místo sehrály v únorových dnech Lidové milice, které, jak známo, vznikly 22. února na výzvu ústředí strany, když se strana správně rozhodla neponechat nic náhodě. Svůj vztah k Lidovým milicím jsme opakovaně vyjádřili v dokumentech obnovené KSČ a v našich stanoviscích. Vážíme si poslání a úsilí příslušníků Lidových milicí při budování socialismu v naší zemi. Jsme proti tomu, aby byl špiněn jejich odkaz. Zdravíme příslušníky Lidových milicí z tohoto XXII. sjezdu Komunistické strany Československa.

Soudružky a soudruzi,

nelze hovořit o Únoru 1948 a nezmínit se o tom, že v červnu 1948 došlo v pražské Lucerně k jednomu důležitému aktu. Došlo ke spojení Komunistické strany Československa se sociální demokracií a o čtvrt roku později s Komunistickou stranou Slovenska.

KSČ – Češi a Slováci

Historie KSČ je nutně spojená s řešením vztahu dvou rovnoprávných národů Čechů a Slováků. Je skutečností, že v čele strany stáli také soudruzi z národa tak blízkého. Stáli v čele vlády a Gustáv Husák byl později prezidentem. Národnostní politika strany našla pozitivní ohlas v každodenním životě. Život na Slovensku doznal výrazných kladných změn. Také proto bylo nutné po listopadu 1989 rozdělit federativní Československo u zeleného stolu. Jsme rádi, že přes všechny hloupé polistopadové výlevy na adresu bratrského národa si ve své většině lidé na obou stranách hranice zachovali hezké vzájemné vztahy. Když mluvíme o vztahu dvou našich národů, považujeme za správné uvést, že jsme nikdy nesouhlasili s rozdělením Československa. Skutečnost, že jsme i naši stranu obnovili jako Komunistickou stranu Československa, je toho také důležitým důkazem. Nepropůjčili jsme se a nikdy se nepropůjčíme k diskusím na téma „kdo byl tou lepší součástí našeho vzájemného svazku“. Jsme komunisté, jsme internacionalisté. Přejeme bratrskému slovenskému lidu vše nejlepší. Přejeme si, aby levice na Slovensku dostála svým faktickým možnostem mezi lidem a znovu projevila svůj hlas. Ne náhodou jsme také v obnovené KSČ přijali naše základní programové heslo: „Československo – práce – socialismus!“

Umírá Stalin i Gottwald

5. března 1953 zemřel J. V. Stalin a krátce nato 14. března K. Gottwald. Na tomto jednání není třeba zdůrazňovat o jak velkou ztrátu pro dělnické a komunistické hnutí se jednalo. Později, v září na zasedání ÚV KSSS, byl do čela strany sovětských soudruhů zvolen N. S. Chruščov. Doba ukázala, že se soudruzi jeho volbou dopustili velkého omylu. Zvolili člověka, o kterém se již v té době dobře vědělo, kým je. Nebylo ani těžké odhadnout, jak se zachová i k odkazu J. V. Stalina. Do čela KSSS se dostal člověk morálně nepevný, kterého nebylo možné v žádném ohledu srovnávat s jeho předchůdcem.

Rozhodující je, že přes všechny úkoly, které byla KSČ nucena řešit, byla v té době schopna dostát svým závazkům, svému poslání. Byla tu pro lidi a byla si toho vědoma. KSČ v té době dosahovala za podpory většiny společnosti nemalých budovatelských úspěchů, a to nikoli pouze na poli ekonomického rozvoje země. V té době existovala celá řada hnutí, jejichž posláním bylo dát republice něco víc, a to často bezplatně. Ekonomická blokáda západu nutila stranu zbavit se závislosti na západních ekonomikách. Proto bylo rozhodnuto přednostně vybudovat těžký průmysl země. Velkou pozornost strana věnovala kultuře, jejímu rozvoji a zpřístupnění všem lidem. Tato práce se straně podařila.

Využiji kritiky práce strany tohoto období, abych vyjádřil náš obecný postoj ke kritice práce strany. Ano, víme o kritice tohoto období, jako i o kritice jiných období práce strany. Nebráníme se jí. A to, co vede k tomu, aby se nedostatky, chyby a omyly v práci strany neopakovaly, dokážeme nejenom ocenit, ale zúročit. Za takovou ale nepovažujeme módní kritiku či kritiku česky malou, přízemní, stupidní, popřípadě plnou třídní nenávisti. Můžeme přihlédnout ke kritice skutečných nedostatků, chyb a omylů, ale nikoli kritice účelové, mající cíl poškodit stranu, poškodit socialismus, poškodit minulé období. Takovou kritiku odmítáme. Bylo jí po listopadu 1989 dost na straně pravice a bohužel, musíme to říci na tomto komunistickém sjezdu, i ze strany levice. Otevřeně zde na sjezdu říkáme: „Nenecháme mlčky zostouzet naše předchůdce, nenecháme ani zprava ani zleva zostouzet práci, která byla ve společnosti vykonána.“

Československá cesta

V posledních dvaceti letech jsme si vyslechli mnohé na adresu tzv. Gottwaldovy koncepce Československé cesty k socialismu a v té souvislosti o tom, že byla údajně po tlaku Moskvy odsunuta do pozadí. Znalci Gottwaldova díla se mohou domnívat, že by tu či jinde zvolil jiný postup, že by možná jinak řadil jednotlivé akty realizace strategické linie výstavby socialismu. Nelze se však domnívat, že by porušil základní principy výstavby socialismu. Předně si byl K. Gottwald dobře vědom souvislostí světové politiky a úlohy Sovětského svazu. To je třeba mít vždy na paměti. Někteří, aby dali váhu Gottwaldově koncepci, ji hledají v linii IX. sjezdu strany. Věnovali jsme se před nějakým časem na zasedání našeho ústředního výboru závěrům tohoto sjezdu. Je zde z čeho se učit a poučit, ale vizi jiného socialismu, kterou by si tak rádi přáli najít ti, co obviňují Sovětský svaz z dobových neúspěchů výstavby socialismu, zde nenalezneme. Jsme pro diskuzi, pokud někdo přijde a bude schopen prokázat, že tohle a tohle Moskva Gottwaldovi nedovolila. Budeme věci posuzovat v již naznačených souvislostech a z  pohledu, zda by taková vize byla v tehdejším světě naplnitelná.

Jinými slovy, nemíníme nevidět, že tato země byla a je v novodobém světě závislá na velmocenském spojenci a že umění těch, kteří ji řídí, spočívá v tom, aby tímto spojencem byla pozitivní síla světové politiky. A tady je mimo diskuzi, že bylo nejednou nutné z pohledu strany provést změny, které měly svůj původ v Moskvě. Ale to jsou základy politiky. Při pohledu na polistopadové vlády je zřejmé, že ve své servilitě vůči velmocím se hrbily a hrbí tak nedůstojně, že k něčemu takovému by se jistě komunisté nepropůjčili, kdyby byli takové situaci vystaveni. K něčemu takovému nikdy nebyli nuceni. Výjimkou je přirozeně období Gorbačovovy zrady, která přišla s jinou metodou.

Kolektivizace vesnice

V socializaci vesnice se Komunistické straně Československa jednalo o tehdy potřebný zásah do života vesnice na cestě k socialismu. Nemůžeme se ztotožnit s myšlenkou, že „vznik Jednotných zemědělských družstev byl sám o sobě pozitivní akt, nebyl však vždy spojen s demokratickým postupem“. To jsou názory těch, kteří dnes ahistoricky vyvozují určité věci. Kdo vyrostl na vesnici, dobře ví, jak velké byly rozdíly mezi těmi, co na půdě hospodařili a jak byli politicky organizováni. A tak jedni podpořili zakládání družstev a druzí nikoli. Důležité je, že většina zemědělců viděla v socializaci (kolektivizaci) vesnice šanci žít generálně lepší život. O tom, jak pozitivně socializace ovlivnila život vesnice svědčí i to, že ji nedokázal přes nemalou snahu polistopadový stát zcela zlikvidovat. Kritici této socializace zapomínají, že v zemi pracovaly také i tisíce soukromě hospodařících rolníků. Takže situace nebyla černobílá, ale mnohobarevná. Jsme si vědomi, že socializaci dělali lidé zapálení, čestní, ale také lidé netrpěliví a neschopní citlivého individuálního přístupu. Ano, stát a strana realizovaly v té době velký projekt socializace, o kterém bylo demokraticky rozhodnuto. Můžeme si dát otázku: „Co je tedy na tom k nepochopení?“ Strana programově jednala v zájmu většiny tak, jako současná elita země bohužel jedná v zájmu menšiny. Podstatný byl výsledek socializace, který je nezpochybnitelný. Československé zemědělství při péči komunistické strany a při péči všeho lidu dosáhlo vrcholnou světovou úroveň.

Soudružky a soudruzi,

na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, konaném v únoru 1956, je třeba vidět, že nemalou měrou ovlivnil naši stranu. O osobě N. S. Chruščova jsme se již zmínili. Zostudil J. V. Stalina, vážně zpochybnil mnohé z toho, co tvořilo základ činnosti komunistického a dělnického hnutí v celém světě, a ve své lidské a politické malosti nenabídl odpovídající alternativu. Následky tohoto sjezdu pro světové hnutí komunistů a dělníků byly vskutku dalekosáhlé, otřásly autoritou a důvěrou ve vše komunistické. Uvedený sjezd dal křídla „studené válce“. Ano, tady komunistické hnutí chybovalo. Je vůbec možné, a to i s odstupem let pochopit, jak se vůbec něco takového mohlo stát? Ať měli sovětští soudruzi jakékoli dobové potřeby, měli je umět řešit v zájmu právě mezinárodního dělnického a komunistického hnutí. Je dost složité pochopit, jak se takový člověk, jakým byl N. S. Chruščov, mohl vůbec dostat do čela strany, která tehdy měla dost osobností. Připomeňme jen, že byl ze všech funkcí odstraněn až v říjnu 1964. Rozebírat souvislost období N. S. Chruščova s tragickým obdobím vlády M. Gorbačova, s obdobím tzv. perestrojky a pádem socialismu v části světa, není nutné.

Když v listopadu 1957 zemřel soudruh Antonín Zápotocký, stal se prezidentem republiky komunista Antonín Novotný. V roce 1960, jak si pamatujeme, došlo ke změnám ve správním uspořádání země. Ze zákona dostaly větší pravomoci národní výbory a v červenci téhož roku byla schválena nová Ústava republiky, s často vzpomínaným a polistopadovou levicí i pravicí kritizovaným institutem o „vedoucí úloze strany“. Co k tomu poznamenat. Vedoucí, vůdčí a určující postavení ve společnosti si musí umět strana samozřejmě zajistit jinak. A konečně, jinak se také dalo toto postavení demonstrovat nebo popsat. Další slova by byla vytržená z historického pohledu na celou věc, nicméně jsme přesvědčeni, že tato věc mohla být udělána jinak. Ve vztahu k tomuto období však vidíme jako rozhodující, že společnost dosáhla právě pod vedením komunistické strany dalších vynikajících úspěchů. V době svého XII. sjezdu měla strana více jak 1 680 000 členů. A zdaleka nešlo o pasivní členy. Současní hledači nedostatků objevují to, co přirozeně strana a její vedení z velké části věděly. Prý ztrácel časem na efektivnosti mechanismus fungování společnosti. Soudružky a soudruzi, kdyby věc byla tak vážná, nemohla společnost dosáhnout takových úspěchů. Je zcela přirozené, že vývoj každý mechanismus překonává a je proto nutné jej pozměnit, aktualizovat, někdy průběžně a jindy formou pečlivě připravených aktů a opatření.

Rok 1968

Málo se dnes hovoří o tom, o co šlo v roce 1968. Tak jako o dvě desetiletí později, ani v roce 1968 nešlo pravici ve straně a ve společnosti o vylepšení socialismu, o socialismus s lidskou tváří. Šlo jí o kontrarevoluční demontáž socialismu. V Poučení z krizového vývoje jsou o tom dostatečné doklady. Mrzí nás, že jsme jako komunisté dopustili, aby byl vtažen národ do takové situace, a dvakrát nás musí mrzet, že pro naši neschopnost řešit problémy doby, utrpěli naši osvoboditelé takovou morální újmu. A uvažujeme ještě o jedné záležitosti. Všichni víme, že se strana musela následně po tzv. Pražském jaru rozejít z půl milionem svých členů a že ne všichni se provinili stejnou měrou. Nenašla se síla, byť bylo mnohé vykonáno, která by později, po uplynutí určité doby, zhodnotila účinnost pohovorů, prověřila postoj každého ze soudruhů, kteří stáli mimo stranu, a na tomto základě oslovila statisíce bývalých komunistů. Znovu říkáme, že některé nápravy byly učiněny, nové vedení strany Miloše Jakeše k nim několikrát v mnoha dokumentech vyzvalo. Jsme názoru, že možná stačilo říci: „Poctivě pracuješ, jsi poctivý člověk, proběhlo hodně let, vrať se mezi nás, patříš k nám“. Pro úplnost je třeba dodat, že tak, jak by se našly jistě desetitisíce poctivých komunistů, tak další období potvrdilo, že se strana s mnoha svými členy rozešla právem. I v našich dokumentech jsme řekli, že řada lidí by nebyla ze strany vyloučena, pokud by do ní nevstoupila. Zní to zajímavě, ale je to také důležitá pravda. Mnozí z nich, jak dobře víme, se po roce 1989 velmi aktivně podíleli na činnostech směřujících k obnově kapitalismu v zemi. Jsme názoru, že pokud jde o selhání strany ve vztahu k Pražskému jaru, nešlo o nešťastné rozhodnutí. Šlo o obrovské neštěstí, které nebyl lid schopen v jeho souvislostech pochopit a dodnes je ze značné části přesvědčen o vině především Sovětského svazu. Skutečnost je taková, že tehdy selhali především českoslovenští komunisté. Důsledky tzv. Pražského jara, jinými slovy potlačení kontrarevoluce, poznamenaly nemalou měrou mezinárodní komunistické a dělnické hnutí a odsunuly realizaci některých již dříve připravených a nezbytných reforem. Jít dál znamenalo uskutečnit ve straně rozsáhlé kádrové změny, ústřední výbor strany v dubnu 1969 odvolal z funkce Alexandra Dubčeka a do čela strany zvolil komunistu Gustáva Husáka.

Následující léta se ve světě vyznačují mnoha zvraty. Zejména, 1. srpna 1975 byl v Helsinkách podepsán Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

Kontrarevoluce - Moskva

V březnu 1985 byl do čela Komunistické strany Sovětského svazu zvolen Michail Sergejevič Gorbačov. Netrvalo dlouho a přišel s koncepcí „perestrojky“. Jeho politika, jejíž následování bylo vynucováno na ostatních státech socialistického společenství, vedla k rozpadu socialistické soustavy. S tímto cílem byla v Československu připravena a uskutečněna kontrarevoluce a začalo pronásledování komunistů a všech těch, kteří se nechtěli vzdát ideálů socialismu a podpořit kontrarevoluci.

Víme, jak pravicová opozice všeho druhu využívá zmíněného závěrečného helsinského dokumentu, především jeho III. části, pojednávající o dodržování lidských práv, k vytváření protisocialistických struktur a celé řady tzv. nezávislých struktur podporovaných ze zahraničí. Posláním všech těchto struktur bylo a je přispět k demontáži socialismu a jeho pozůstatků v zemi. K demontáži socialismu dochází krátce po kontrarevolučním vystoupení v listopadu 1989. Něco takového bylo možné především díky zradě Moskvy. Muž v Kremlu – dnes víme, že byl nadějí mezinárodní buržoazie – dokázal přeměnit mezinárodní štáb revoluce na mezinárodní štáb zrady a kontrarevoluce. Sám se svou zradou nikterak dodnes netají, vystupuje a hodnotí ji jako pozitivní krok. Generální tajemník ÚV KSSS a prezident Sovětského svazu se stal vůdcem kontrarevoluce.

Soudružky a soudruzi,

velmi často tvrdí naši odpůrci z řad pravice i levice, že neschopnost strany přivedla společnost na pokraj ekonomického kolapsu. Zde hledají příčiny, jak se oni domnívají, trvalé porážky socialismu v zemi. Uvádíme jen několik faktů, které svědčí o něčem zcela jiném. Československo nebylo v podstatě zadluženo. Poslední předlistopadová pětiletka přinesla 38% nárůst průmyslové výroby a více jak 13% nárůst zemědělské výroby. Bylo dosaženo soběstačnosti ve výrobě potravin a některé potraviny bylo možné dokonce vyvážet do zahraničí. Pokud jde o zdravotnictví, bylo na výši doby a bezplatné, platil se pouze symbolický korunový manipulační poplatek za recept. V zemi probíhala ve velkém výstavba bytů. Výše nájemného až na nepočetné výjimky nepřesáhla deset procent průměrného platu. Byla napuštěna Želivská vodní nádrž, dokončena stavba Nuselského mostu, do provozu byl uveden 4. blok tepelné elektrárny Dětmarovice, ústřední telekomunikační budova na pražském Žižkově, dálnice do Bratislavy, atomová elektrárna v Jaslovských Bohunicích a Dukovanech, elektrárna Mělník III, trasy pražského metra a dalo by se pokračovat. Takové stavby si nezadlužená země mohla dovolit jen za mimořádně výkonné ekonomiky. Stejně je třeba připomenout úspěchy na poli kultury, v činnosti masových organizací Národní fronty, ale také pracovní nasazení občanů republiky.

Nechceme tvrdit, že se vše dařilo, že zde nebyly problémy. Jistěže byly, velmi často ale jinde, než je po listopadu nacházejí naši protivníci. Strana a socialistický stát si jich byly vědomy. Nebyly však dány samotnou podstatou socialismu. Socialismus by se byl schopen s nimi vyrovnat, zvládl by je. To je také součástí našeho přístupu k minulosti. Také proto byly přece připravovány zásadní změny, pokud jde o hospodářský mechanismus země. Rok 1990 měl být rokem „nového hospodářského mechanismu a rokem řady dalších společenských a stranických změn“. V roce 1990 se měl také k těmto a dalším stranickým a společenským potřebám sejít XVIII. sjezd strany. Toto úsilí bylo narušováno neustálým vnucováním „perestrojky“. Přestože jsme byli nejednou nepochopeni Moskvou, dosahovali jsme za nemalého úsilí celé společnosti výsledků, o kterých si současná elita může nechat pouze zdát. Taková je naše pravda. Vypořádat se s novými úkoly bylo téma pro nové vedení strany v čele s komunistou soudruhem Milošem Jakešem. Času však již bylo velmi málo.

Ti, kteří ještě dnes tvrdí, že se o socialismu rozhodovalo 17. listopadu 1989 na Národní třídě, nic nepochopili a již také nic, pokud jde o kontrarevoluci zabezpečenou zvenčí, nepochopí. Řeči o tom, zda mělo či nemělo být zasahováno proti protisocialistickým silám, stejně jako řeči o tom, že listopad zastihl stranu nepřipravenou, jsou v lepším případě naivní. O osudu socialismu v této zemi bylo rozhodnuto jinde a bránit socialismus znamenalo postavit se proti zájmům Gorbačova a Moskvy. Něco takového si většina z nás, mluvím teď za sebe a doufám, že i za další, nedokázala představit. Sporadické pokusy postavit společně hráz zradě věci socialismu v rámci socialistických zemí přišly pozdě a nemohly již nic změnit. Někteří z nás, co jsme byli ve vedení strany, jsme se ještě pokusili učinit dočasnou porážku přijatelnější. Jít proti Moskvě by znamenalo bratrovražednou válku. V zásadě tu však vznikla situace, kdy se vědělo, že moc bude strana muset předat těm, za kterými stála Moskva, a to v té době již nebyli skuteční komunisté. Je to největší tragedie Komunistické strany Československa v celé její 90 leté historii.

Nové vedení strany po 25. listopadu nebylo schopno čelit dalším útokům antisocialistických sil, již programovaným zámyslům a mělo dokonce opačné poslání. Mělo v zásadě předat moc v zemi a zajistit, aby vše proběhlo podle slibů, které byly řečeny.

 

Listopad 1989

Pro to, k čemu došlo v nejvyšším mezisjezdovém orgánu strany, na zasedání jejího ústředního výboru jen několik dní po 17. listopadu roku 1989, se nejlépe hodí výraz puč. Vedení strany Miloše Jakeše dobře hodnotilo situaci, ale možnosti ji řešit byly omezené. Z protokolu je zřejmé, kdo všechno se propůjčil k tomu, aby byly učiněny první kontrarevoluční kroky k likvidaci marxisticko-leninské strany na úrovni Ústředního výboru KSČ.

Pravice musela postupovat obezřetně, protože dobře věděla, že nemůže provést demontáž socialismu okamžitě. Věděla, že lid musí udržet v nadšení a v podpoře řečmi o „ještě lepším socialismu“. Ano, obrovský podvod mužů listopadu, a to i lidí z naší strany, kteří přeskočili jinam, spočívá ve vztahu k lidu této země především v tvrzení, že jim „jde o lepší socialismus“, že jim „jde o moderní socialismus“ a že “je potřeba všechno napravit“. Vzpomeňme na náměstí a prohlášení v tisku a televizi. Také proto tu musela zůstat komunistická strana, neboť těžko by bylo možné mluvit o lepším socialismu a přitom likvidovat před národem komunistickou stranu. K tomu měl nepřítel své lidi přímo uvnitř strany. Lepší bylo nechat společnost věřit, že se komunistická strana mění, transformuje, že bude u toho, že bude u budování lepšího socialismu, že o to má vedení strany také velké vlastní zájmy. A tak podvod na lidu země za pomoci nového vedení strany pokračoval. Tak se z potřeb listopadové kontrarevoluce zrodila strana pro potřeby pravice. Strana pro pravici. K něčemu takovému by se statisíce komunistů, členů KSČ, nikdy nepropůjčily, pokud by znaly tehdy celou pravdu. Komunisté pravdu neznali.

Na mimořádném zasedání ústředního výboru nastala tragická situace pro stranu, když byl zvolen generálním tajemníkem strany člověk, který nevěděl, o co jde. Jakoby se tehdy opisovalo ze scénáře roku 1968. Do čela strany byl v rámci potřeb pravice a kompromisu zvolen člověk, který se stal ve své politické naivitě sám také obětí kontrarevoluce.

V té době se nacházelo ve vlastních aparátech strany, především aparátech okresních výborů, dost nedoceněnců mezi řadovými pracovníky. Ale také těch, co jen uvěřili novému vedení strany, a to jim stačilo. Nové vedení strany toho využilo a urychleně se nevybíravým způsobem zbavilo předních volených funkcionářů především na úrovni okresních orgánů. Také okamžitě likvidovalo krajské výbory strany. Činilo tak zejména proto, aby zbavilo stranu možnosti koordinovaného postupu k obraně jejího komunistického charakteru a v neposlední řadě k obraně socialismu v zemi. Nové vedení strany zrozené kontrarevolucí sloužilo od samého počátku potřebám pravice. Jiný výklad neodpovídá historické skutečnosti. Na tom nemění nic to, že zde nemusel být v určité chvíli pro všechny společný či jediný podnět k takovému jednání, nemění na tom nic ani to, že si tuto skutečnost zpočátku většina členů strany ve své víře v nové vedení strany neuvědomovala. Na této historické skutečnosti nelze dodatečně nic změnit.

Nové vedení strany předalo nedůstojně moc dělníků a rolníků do rukou těm, co ještě nemohli socialismus demontovat otevřeně. Ještě potřebovali podporu národa, a proto stále hráli hru na lepší socialismus. Tato hra, aby byla před národem důvěryhodná, si vyžadovala (opakujeme) existenci komunistické strany, s níž byl socialismus nutně národem po všech těch letech spojován. Pravice však nepotřebovala ledajakou komunistickou stranu, potřebovala komunistickou stranu bez její předlistopadové ideové politické orientace.

Tak jako pravice nepotřebovala marxisticko-leninskou komunistickou stranu, tak byla její dočasná hra na lepší socialismus o to nezbytnější, že se jako řešení nabízela volba kontrarevolučního prezidenta na základě socialistické ústavy. A tak byl za vydatné pomoci nového vedení strany zvolen Václav Havel prezidentem. Neboli, řečeno jinými slovy: „Bez KSČ by Havel nebyl prezidentem.“ Přísahal ve své lidské nemorálnosti na socialistickou ústavu. Tak jako jsme od tohoto člověka více neočekávali, tak se i s odstupem doby hledají obtížně slova postihující jednání těch komunistů, kteří tohoto člověka zvolili. Omluvu nelze přijímat. Proto i obnovená Komunistická strana Československa ve své zakládací listině prohlásila, že ti, kteří volili V. Havla prezidentem, a ti, co byli v kontrarevolučních vládách, nemohou být členy KSČ.

Politická moc v zemi byla před národem předávána, a to je závažné, prostřednictvím jednání u kulatých stolů. Zde se měl národ přesvědčit, jak strana a přední komunisté chápou potřebu dělat věci lépe, jak v zájmu toho předávají moc. Něco takového může být vším - podvodem, zradou, mezinárodně zabezpečenou zradou socialismu, ale nikdy ne revolucí, natož revolucí uskutečněnou silami domácích revolucionářů. Ubohost, ano, lidská ubohost a zrada, nebojme se těchto slov, provázely před národem předávání moci dělníků a rolníků. Před širokou veřejností se konaly tzv. kulaté stoly. Proč zrovna „kulaté stoly“? Kulaté stoly slouží k tomu, aby se účastníci jednání prý cítili rovni. Kulaté stoly, o kterých mluvíme, měly postavit ty, co přebírali moc, na stejnou úroveň s těmi, co jim moc předávali. Kdyby se jednalo o revoluci, pak by ti, co zvítězili, prostě po svém vítězství vše uchopili a nepotřebovali by tyto kulaté stoly, které z nich před národem vítěze dělaly.

Mimořádný sjezd strany 1989

Na mimořádném sjezdu strany v prosinci roku 1989 již nesměli být dolistopadoví představitelé strany a ústředních orgánů. Výjimky známe. Týkaly se pouze těch, kteří přijali účast ve hře s názvem sametová revoluce. Mimořádný sjezd ovládli lidé zavázaní pravici a lidé připraveni pro pravici činit. Ti zvolili do čela strany Ladislava Adamce a Vasila Mohoritu. Doba ukázala, o jaké lidi se jednalo. Strana na tomto sjezdu učinila další z nezbytných kroků k přeměně komunistické strany na stranu demontáže socialismu, učinila krok ve směru své transformace v nekomunistickou stranu. Komunistická strana Čech a Moravy je tak stvořená listopadem a v duchu jeho potřeb. Je stvořena ke službě těch, jejichž smyslem konání je demontáž socialismu v zemi. Usnesení tohoto jezdu a jeho výsledky byly tak ostudné, že je prohlašujeme za neplatné od samého začátku. Toto prohlášení je také základem našeho usnesení, přijatého při obnově Komunistické strany Československa před 11 lety.

Pravice spěchala, a proto spěchalo i vedení strany zvolené mimořádným sjezdem (sjezdem zrady věci komunismu). Potřebovali učinit další krok k přeměně strany, aby již nebyla schopna ohrozit připravovanou obnovu kapitalismu v zemi. Již v březnu roku 1990 se konal další sjezd strany, který se stal ustavujícím sjezdem Komunistické strany Čech a Moravy. A na tomto sjezdu končí svou existenci po bezmála 70 letech naše Komunistická strana Československa. Oficiálně tak vznikla nová strana, která před pravicí a společností demonstruje, jak daleko se ve své transformaci v nekomunistickou stranu dostala. Nahlas prohlašuje, že se nejen ideově politicky rozešla s KSČ, ale také to, že je jinou a zcela novou stranou. V tom konečně, musíme dnes i na tomto sjezdu říci, měla pravdu. Život to potvrzuje.

Stranu v té době opouštěly statisíce členů. Bylo by však velkým omylem a zjednodušením, pokud bychom tuto skutečnost chápali jako důsledek především tzv. převlékání kabátů. Nebylo tomu tak. Neznamená to, že nevíme, že celá řada lidí v tomto smyslu jednala. Co máme na mysli? Víme, že KSČ měla počátkem roku 1989, uvádíme přesné číslo, 1.721.085 členů (z toho v ČR 1.266.697 členů). Na mimořádném sjezdu strany mluvil její polistopadový tajemník, že straně ubylo na 66.000 členů. Tedy nejednalo se o „útěk“ statisíců. Na březnovém zasedání ústředního výboru strany v roce 1990 mluvil již tajemník ÚV strany o tom, že je registrováno více jak 1.099 000 členů strany, což představovalo bezmála 65 % členů, které měla strana k počátku října 1989. Ve straně tedy zůstala stále většina jejích členů. Komunisté vyčkávali. Statisíce jich pak opustily stranu až po vzpomínaném ustavujícím sjezdu KSČM a po olomouckém sjezdu této strany. Odcházeli ze strany především proto, že pochopili hloubku porážky své věci. Mnozí z nich také proto, že by se svým dalším členstvím podíleli na ohlupování lidu a zradě věci komunismu. Jak ukázala doba, rozhodli se správně. Nechtěli být členy zcela jiné strany, než byla ta, do které vstoupili a s níž mnozí spojili opravdově svůj život. S trochou ironie se dá říci, že vedení KSČM opečovávalo své členy tak umně a vytrvale, že v souladu s přáním pravice nedisponuje tato strana několik let po svém prostějovském sjezdu v roce 1993 ani desetinou své původní členské základny. A dnes registruje okolo dvaceti tisíc členů.

Po listopadu, KSČ + KSČM - iluze

Polistopadová vedení strany, tři polistopadová vedení strany, která byla v průběhu necelého půl roku zvolena, vystupovala jako by byla součástí jakýchsi pozitivních společenských změn, o které, jak jinak, usilovala pravice. Podobně také vystupovali noví představitelé strany ve většině okresů, kteří se náhle viděli jako noví zachránci „tatínkové moderního socialismu“. O kontrarevoluci a obnově socialismu se ve straně (KSČM) mlčelo. Strana spoluvytvářela polistopadovou lež. Nejvyšší představitel KSČM několikrát zdůraznil: „Máme obavy, že veliké iluze listopadu jsou postupně pošlapány, jakoby odcházely.“ To znamená, že to chtěli ti, co o tom tak mluvili a mluví. Je tedy potřeba se nebát jim to říci.

Olomoucký sjezd

Vedení strany, lidé co rozhodovali o politice tohoto vedení, se rozhodli učinit další krok na cestě transformace KSČM, tedy již nikoliv KSČ. Řečeno přesněji, rozhodli se před pravicí demonstrovat, kam až dospěli při transformaci vědomí většiny svých členů, co všechno si již mohou ve vztahu k nim dovolit. Svůj vliv demonstrovali na olomouckém sjezdu KSČM, který se uskutečnil v polovině října 1990. KSČM v programu otevřeně vyjádřila svou transformaci, přeměnu v nekomunistickou stranu, ve stranu sociálně demokratického typu. Sjezd schválil za základ ideové identity strany tzv. demokratický socialismus, kterého se strana v budoucnu nezřekla. Tomuto důležitému aktivu naší strany nemusíme zdůrazňovat, že jde o učení, které se nijak netají svým nepřátelstvím vůči komunismu. Dále je v dokumentech sjezdu uvedeno: „Hodnoty, od nichž odvíjí svůj politický program Socialistická internacionála – svoboda, sociální spravedlnost a solidarita, jsou i našimi hodnotami, stejně jako úsilí o demokratický socialismus.“ Za pozornost stojí i následující dvě sjezdové teze. První z nich: „KSČM, která vznikla v březnu 1990 v procesu radikálního rozchodu naší společnosti s totalitou a mocenským monopolem jedné strany…“. Druhá teze: „Všechny tyto hluboké změny, jimiž se oddělujeme od nedemokratických praktik minulosti, umožňují přerod KSČM ve stranu demokratického typu.“ Jen tyto teze samy o sobě mají dostatečnou vypovídající schopnost a netřeba je dále komentovat. Tehdejší předseda strany se bezmála rok po kontrarevoluci osměluje a mluví, věřte nebo nevěřte, „o nástupu pravicových sil“ a „o nástupu linie politické a sociální odplaty“. Nabízí se otázka, kde do té doby soudruh žil. Ještě větší objev v tomto smyslu učinil L. Adamec. Ten na sjezdu řekl: „Vstupujeme do období, které bude pro republiku i pro nás po všech stránkách těžké a složité. Mám na mysli stav ve straně, ekonomický vývoj země a s tím spojené sociální problémy obyvatelstva.“ Dále potom v Lidových novinách poprvé bylo uvedeno: „My se skutečně pokoušíme obnovit kapitalismus, nebojme se toho slova“. A  Adamec k tomu dodává „Je to skutečnost a my si ji musíme uvědomit.“ Co dodat? Nepředpokládáme, že by oba řečníci nevěděli, k čemu došlo v listopadu 1989, když se na tom sami podíleli, a jaký smysl mělo vystoupení zahraničních i domácích pravicových (kontrarevolučních) sil. Jistě oba svým způsobem dobře věděli, že slouží demontáži socialismu a obnově kapitalismu v naší zemi. Vážnost toho, oč ve společnosti jde, vzpomínají oba až ve chvíli, kdy pravice ovládla stranu a stále více lidí si začínalo uvědomovat, kam vývoj směřuje. Nebylo již možné dál mlčet bez následků pro nositele pravicové linie ve straně. Nebylo již možné jinak, než říci členům strany, a to s tribuny sjezdu, čeho se stávají sami v každodenním životě svědky. A pak, pravice již byla dostatečně silná, aby se strana z podporovatelky a účastnice procesů „národního porozumění“ stala stranou „konstruktivní opozice“. Stranou, která pohlídá své zbývající členy a ovlivní sympatizující, aby nevhodně nevystupovali proti pravici, která etablovala svoji moc.

Dialog a jeho práce

Často je v souvislosti s těmito skutečnostmi kladena otázka: „A co levice, poctiví komunisté ve straně?“ Takové síly zde byly a jsou, ale byly z řady důvodů nejednotné. Především, jen menší část levicových sil ve straně skutečně usilovala o zachování, přesněji od nějaké chvíle o obnovení jejího komunistického, tedy marxisticko-leninského charakteru práce strany. Velká část levice věřila, že ve vedení strany jsou lidé, kteří chtějí to samé. Nemalá část levice sledovala svou účastí v opozici proti vedení strany své osobní cíle a nemálo bylo těch, které do opozice vyslalo samo vedení strany. Vývoj tento pohled na stranickou levici své doby vzácně potvrdil. Když se nyní u příležitosti 90. výročí vzniku naší strany vracíme k bolševické opozici uvnitř strany a nechceme si navzájem klepat na ramena, a to opravdu nechceme, pak si naši vzpomínku v této souvislosti zaslouží veliký bojovník, čestný a vzdělaný komunista, soudruh Ivan Hrůza. Naše uznání mají také lidé, kteří spolu s ním a později sami vedli zápas především na stránkách tiskoviny DIALOG za marxisticko-leninský charakter práce KSČM. To, že jsme byli k sobě občas kritičtí, nesnižuje jejich zásluhy o naši velkou společnou věc. Znovu vyjadřujeme připravenost k nutné spolupráci.

Slabost a nejednotnost levicových sil ve straně rozhodly o tom, že pravice ovládla jak polistopadovou KSČ, tak později KSČM. Když bylo zřejmé, že není v silách opravdové levice ve straně zásadněji ovlivnit pravicovou orientaci strany, spojili komunisté své síly a vytvořili v roce 1993 platformu Za socialismus. Vedení KSČM si uvědomovalo nebezpečnost této platformy pro svou pravicovou reformní politiku a rozpoutalo proti jejím členům štvanici. Členové platformy, a to je úsměvné, byli několikrát vyloučeni ze strany, naposledy na prostějovském sjezdu.

LUNSZ

Vážně byl vedením KSČM poškozen i nejvýznamnější polistopadový pokus o sjednocení rozličných společenských sil nespokojených se stavem společnosti. Jednalo se o Lidovou unii národní a sociální záchrany, známou více pod zkratkou LUNSZ. Ta vzniká krátce potom, co byl 10. října 1993 ministerstvem vnitra zaregistrován její přípravný výbor. 5. února následujícího roku se pak konalo celostátní shromáždění občanů, které LUNSZ ustavilo. Ti, kteří se ustavujícího jednání a dalších jednání účastnili, si vzpomenou na jejich pracovní atmosféru, na připravenost a odhodlání členů podílet se na úkolech. Seděli vedle sebe straníci, nestraníci, republikáni, sociální demokraté, komunisté, mladí a dříve narození, věřící, nevěřící, evangelický kněz, kosmonaut, dělník, právník, profesor a další. A nejednalo se o žádná nepočetná a zanedbatelná setkání. Není žádným tajemstvím, že se jednání účastnili i představitelé sesterské organizace, která z naší iniciativy byla založena na Slovensku. Vedení KSČM, které dosud eliminovalo všechny skutečné snahy po vytvoření levicové či pokrokové společenské struktury, se tentokrát rozhodlo naoko podpořit zájem tehdy členů KSČM o činnost této organizace. Jednání přípravného výboru se často konalo v bytě manželů Chválových, dokonce opakovaně se jich zúčastňoval místopředseda KSČM, který tlumočil pozdravy M. Grebeníčka. Když se však nepodařilo vzniku LUNSZ zabránit, přešlo skryté škození ze strany vedení KSČM ve velmi tvrdý, urážlivý a sprostý atak. Stalo se tak na zasedání ústředního výboru této strany. V zásadě zde byla zapovězena účast členů KSČM na činnosti LUNSZ pod pohrůžkou likvidace nebo ztráty licencí jejich organizací. Vedení strany tak opět splnilo své závazky vůči polistopadové moci. Odsabotovalo práci také této levicové společenské nekomunistické struktury.

Jinou taktiku zvolilo vedení KSČM ke  Klubům českého pohraničí. U jejich zrodu stáli také členové naší strany, předně z Ústí nad Labem a  Chomutova. Když již vedení KSČM nemohlo toto hnutí zastavit, rozhodlo si je přivlastnit. Proniklo za pomoci jednoho z předlistopadových vedoucích tajemníků KV KSČ do jeho vedení a začalo měnit některé věci v tomto hnutí podle svého obrazu a podle svého poslání. Přesto v souladu s naší vlasteneckou politikou zůstávají členové naší KSČ členy tohoto hnutí a budou se nadále podílet na jeho činnosti.

Obnova strany

Soudružky a soudruzi,

za takového stavu se komunisté v KSČM, ale také mimo ni, rozhodli ke zcela přirozenému kroku. K obnově Komunistické strany Československa. Na sjezdu Obnovy, který se konal 22. dubna 1995 v Praze Na Strži, byla pod dočasným a okolnostmi vynuceným názvem Strana Československých komunistů obnovena Komunistická strana Československa se svým marxisticko-leninským charakterem. Znovu chceme říci, že nám v programových otázkách velmi pomohl profesor Ivan Hrůza.

Při nejbližší možné příležitosti, již na XIX. sjezdu konaném 4. prosince 1999, se strana vrátila ke svému názvu Komunistická strana Československa (velkou neopatrností ministerstva vnitra byla takto zaregistrována). Tento sjezd také schválil pod názvem „KSČ 2000“ (Idea, organizace, jednota a akce) dlouhodobý politický program KSČ. Sjezdu se tehdy účastnil náš velký přítel, později zesnulý generál O. S. Šenin, předseda SKS -Komunistické strany Sovětského svazu.

Další vývoj naší věci pamatujeme. Ve své většině, jak se říká, jsme byli u toho a mnohé jsme již řekli a napsali. Jde o novodobou pokontrarevoluční historii Komunistické strany Československa, ke které se můžeme s dobrým pocitem hlásit. Většina z nás ji tvořila a ne všichni z nás došli až sem. Dostalo se mi cti, abych zde vzpomenul zásluh soudruhů Daňka, Landy, Papeže, Obziny, Kasala, Prokše, Pludka, Wiederlechnera, Dufka a dalších soudruhů, příslušníků ČSLA, SNB, LM, funkcionářů strany a NF. Tito soudruzi nebudou nikdy zapomenuti.

Soudružky a soudruzi,

ještě několik slov k našemu vztahu ke Komunistické straně Čech a Moravy. Přestože jsme byli touto stranou, a to nikoli pouze jejím vedením, pronásledováni za svou obhajobu principů marxismu-leninismu, přestože jsme byli opakovaně vylučováni a někteří dokonce na prostějovském sjezdu vyloučeni a vystaveni, jak se řekne, jako ostuda strany, nenechali jsme se urazit a odradit. Přestože byly uráženy rodiny našich soudruhů, kteří zakládali stranu (dělali z nich zloděje, lháře, podvodníky apod.), vždy jsme, a to nejednou, jako v případě již vzpomenuté LUNSZ, ale také společných KONVENTŮ a v otevřených dopisech adresovaných KSČM usilovali o společný postup ve věci zájmů většiny našich spoluobčanů. Ano, šlo nám o to, abychom přes různost ideologických pozic spojili své síly. Dokázali jsme od samého počátku oddělit zápas za obhajobu učení vědeckého komunismu od potřeby být spolu s KSČM součástí vlivného levicového uskupení, a to jako nezbytné podmínky pro zápasy, které nás čekají. Přestože jsme věděli, že v KSČM o něco takového nešlo a nemohlo jít, věřili jsme, že by se v ní přece jen mohly najít síly ochotné naslouchat potřebám doby a ochotné učinit opravdový krok ke vzniku akčního levicového uskupení. Jinými slovy, nešlo tuto možnost z pohledu historie a budoucího vývoje neověřit. A pak, společnost přece KSČM chápala a chápe jako levicovou sílu. Byli jsme však znovu přehlíženi a uráženi. Lidé v KSČM se budou muset vyrovnat se svým svědomím (víme, o koho jde). A ti, kteří o sobě tvrdí, že jsou komunisty či jimi skutečně jsou, si budou muset také jednou odpovědět, proč nebyli schopni těm, co drželi po listopadu prapor marxismu-leninismu a byli za to polistopadovou elitou štváni, dát základní prostředky pro jejich činnost, na které měli nejen morální právo (mluvíme o vznikajících iniciativách, mluvíme o obnovené KSČ), když sami měli prostředků dostatek. Čas mnohé rány zahojil a jsme komunisté. Nechceme žádné omluvy, někteří se jich nedožili. Usilujeme trpělivě dále o to, oč jsme dosud usilovali. Věříme, že společný postup se členy KSČM je možný. Víme také, že dnes již o něj usiluje část členské základny této strany. Blahopřejeme této základně. Postoje, i když příliš pomalu, se mění také ve vedení KSČM. Některé její okresní výbory jsou již dnes schopny zasednout a i za naší účasti se zamýšlet alespoň nad teoretickými tématy, která nás společně zajímají. Účastnili jsme se také konference pod názvem KOLEJE. Tomu všemu dáme podporu také v budoucnosti, a to aniž slevíme ze své ideově politické identity. Právem se však obáváme, že svět se vyvíjí mnohem dynamičtěji, než si někteří chtějí připustit. Máme obavy, že snahy po vytvoření akční levicové struktury za účasti parlamentní KSČM zůstanou jen u proklamací. Jsou zdržovány a v lepším případě budou naplněny v čase, kdy vzniklé levicové struktury budou vývojem přežity nebo již vůbec nic neovlivní. Nebudeme jen čekat, to jsme konečně nedělali nikdy. Zamýšlíme se nad tím, zda neaktivovat a neoživit Lidovou unii národní a sociální záchrany s jejím aktualizovaným posláním. Jsou i některé další možnosti. Budeme o nich s případnými partnery jednat.

KSČ, která má za sebou tak úspěšnou historii, ale také vážnou, byť dočasnou, porážku, strana s tolika zkušenostmi a konečně strana, která se byla nucena vyrovnat se svými nedostatky a omyly, taková strana by měla v budoucnu ještě mnohé dokázat. Její členové by měli být těmi, co budou v 21. století u obnovy socialismu v naší zemi. Taková vize, takový dlouhodobý úkol před námi a stranou budoucnosti stojí. Jako komunisté jsme členy moderní strany, máme smělé cíle a umíme snít, ale jsme realisté a víme, v jaké době žijeme. Z pohledu naší věci nám není tato doba nakloněna. Naučili jsme se však vidět ji v její převratné dynamice a náhlých zásadních společenských změnách. Kdyby býval někdo před patnácti nebo ještě před deseti lety tvrdil, že čínský nejvyšší představitel bude stát před Bílým domem, asi by se řada z nás divila. Až fantasticky se jeví existence socialistické Kuby. Je až k nevíře, že nedaleko od pobřeží USA buduje kubánský lid po všech letech nenávisti a přírodních katastrof svou socialistickou vlast. Seznámili jsme se se závěry sjezdu jejich strany, blahopřejeme a těšíme se na spolupráci. Chci informovat, že jsme dnes obdrželi blahopřání Ústředního výboru Komunistické strany Kuby našemu XXII. sjezdu. Ti, co si po desetileté devastaci Ruska mnuli ruce, do jakého poníženého postavení dostali tuto zemi, jsou také asi překvapeni. Neříkáme, že z Moskvy teď přijde revoluce, ale máme radost, že se v Rusku postupně dostávají na své nohy. Byť ti, co na těchto nohách stojí, nejsou naši soudruzi. K velkým změnám, nepřijatelným pro naše protivníky, dochází v Jižní Americe, ale také jinde ve světě. A konečně, kdo by ještě před pěti lety vůbec připustil téma, že se takzvaně globalizovaný svět, přesněji svět současného vývojového stupně kapitalismu, otřese tak silně ve svých základech. Důsledky tohoto otřesu zdaleka ještě nedozněly a neskončila ani tato krize. Myslíme si, že to, co je světovému společenství předkládáno jako něco, co má co dělat s krizemi minulosti, není přesné. Myslíme si, že šlo o jeden z nejpromyšlenějších protilidových, protipokrokových, kontrarevolučních aktů, které si lidstvo pamatuje a který bude dříve nebo později potrestán.

Je třeba, aby tady strana byla a byla připravena jak na dlouhodobý a vyčerpávající zápas, tak na možné výrazné změny ve světové situaci, ale také na změny sebe samé.

Udržet „adresu strany“

Ústřední výbor strany předkládá našemu jednání návrh, abychom s respektem k domácím okolnostem tento sjezd považovali za sjezd ideový, jak jsme si již v úvodu v několika poznámkách řekli. Odsouhlasili jsme si, že tedy logicky nebudeme volit nové orgány naší strany. Budeme dál pracovat s těmi, které byly zvoleny XXI. sjezdem KSČ.

Předně je před námi úkol, který má pro nás, současné komunisty v KSČ, zásadní význam. Týká se toho, jak společně dokážeme také v následujícím období podržet adresu Komunistické strany Československa. Měli bychom pracovat tak, aby strana navzdory úsilí pravice existovala. Měli bychom být v tomto úsilí úspěšní navzdory mocenskému embargu a informační blokádě, pokud jde o naši stranu a jakoukoli zmínku o ní. Měli bychom být úspěšní přes narůstající tendence, které mohou vyvrcholit vládou tvrdé ruky (myslíme si, že je to zcela možné), přes všechno volání po zákazu strany a přes všechny snahy stíhat s odstupem času komunisty.

Někdo může namítnout, že je to málo. Není to, soudružky a soudruzi, za současné situace málo. Může nám to stačit, máme-li hájit zájmy většiny a pomoci této většině naplnit ideály socialismu a komunismu. Chci zdůraznit, že může nastat období, kdy si právě úkol týkající se zachování adresy naší strany vyžádá mimořádného úsilí každého komunisty. Historie nás v tomto ohledu jednoznačně poučila. Ti, co dostali společnost do stávající tragické situace, dopustili se opakovaně vlastizrady a konečně pošlapali dokonce pro ně tak vzácný odkaz T. G. Masaryka, v jednu chvíli nebudou potřebovat, aby zde byla síla, která jim bude svědomím, schopným nastavit jejich zločinům zrcadlo.

Je nad jakoukoli pochybnost, že první, kdo budou označeni za viníky kolapsu, pakliže nastane, budou komunisté. A nikdo se nebude ptát, zda se jedná o komunisty dříve či později narozené atd. Proto dnes jakékoliv, jak se řekne, kamarádství s lidmi, kteří jsou u moci, jakékoliv koketování v parlamentech jsou trestuhodná, jsou protistranická a proto nepřijatelná.

Dovolte na tomto místě mého vystoupení malou odbočku. Vzhledem k právě uvedenému a také vzhledem k některým negativním jevům ve společnosti si vážíme toho, že v souvislosti s obnovou KSČ a její registrací byli ochotni poskytnout naši soudruzi svá jména, své adresy do rejstříku ministerstva vnitra (tak, jak to žádá zákon o politických stranách), kterému nedůvěřujeme. Učinili tak, protože to bylo nezbytné pro provedení registrace strany a protože naši věc myslíme vážně.

Důležitým úkolem je a bude každodenní boj s revizionismem, oportunismem a se všemi projevy reformismu. Nemůžeme nechat bez povšimnutí, že je zde jedna z parlamentních stran, která se vydává před levicovými voliči za komunistickou a která se přitom ve své ideově politické identitě zřekla zásadních principů činnosti komunistické strany a ve své politice staví právě na reformismu. Ne, nechceme, aby tato strana přestala existovat. Její existence je pro možnou organizovanou levici v zemi a pro budoucnost jistá výhoda. Většina členů této strany je levicově orientována a sdílí s námi naše obavy. Jinak je tomu ale u značné části vedení této strany, které je pro nás nepřijatelné. Myslíme si, že máme právo hájit naše učení a požadovat, aby nebyl nikým, podotýkám nikým, zneužíván přívlastek komunistická. Osvojujeme si také morální, ale nejen morální právo, prohlásit za neplatná všechna rozhodnutí polistopadové KSČ, která poškozují stranu a nejsou v souladu s její linií. Tato rozhodnutí včetně usnesení mimořádného sjezdu činila KSČ a nikoli KSČM. Ta vzniká až v březnu 1990 a tehdy se jednalo o ustavující sjezd nové strany, strany s jinou ideově politickou identitou, nikoli o akt přejmenování či o akt dělení strany. A pokud jde o pozdější akty KSČM, kterými byla poškozena věc komunismu a pošlapána historie naší strany, chceme věřit, že sami členové této strany dokážou prohlásit za neplatné vše, co bylo a je v rozporu s jejich přesvědčením. Myslíme si, že by se měli alespoň s takovou dávkou objektivnosti, jakou projevujeme my, věnovat historii své vlastní (nové) strany. Bylo by dobře, kdyby se tyto naše požadavky jednoho dne staly minulostí a my společně měli pouze jednu komunistickou historii. Rozhodně musíme vystoupit proti jakémukoli pokusu o revizi našeho učení a proti všem snahám a stranám, které staví svou politiku na reformovatelnosti, vylepšování kapitalismu a na tom, že cesta k socialismu vede ve 21. století jenom přes buržoazní parlament.

Mimořádné úsilí nás čeká při každodenním odhalování a vysvětlování hloubky marasmu, do kterého se dostala po listopadu 1989 česká společnost. A to i přesto, že dnes již řada lidí má vlastní konkrétní zkušenost, zpravidla v sociální oblasti, ale nejen v ní. Je třeba lidem umět sdělit, že se nemýlí, že vidí správně. Že skutečně zatím nezadržitelně spějeme k hluboké společenské tragédii. Nejde zdaleka jen o listopadový podvod a zadlužení země. Spolu s nimi jsme svědky hlubokého morálního a kulturního úpadku země a nejeden akt polistopadové elity má náležitost vlastizrady. Vidíme, v jaké situaci se v této společnosti ocitá zejména mladá generace. Je zřejmé, že ji nečeká nic dobrého, stejně jako další skupiny občanů. V propagandě, v masově politické práci strany nás čekají nelehké úkoly. V době, kdy je na naši stranu pravicí uvaleno informační embargo a využití hromadných sdělovacích prostředků pro nás bylo učiněno ekonomicky nedostupným, jsou úkoly o to náročnější. Otevřeně je třeba si říci, že zatím nedokážeme oslovit většinu veřejnosti.

ČESKOSLOVENSKÝ KOMUNISTA/JISKRA

Věříme, že své místo v tomto usilování bude mít i nadále ústřední stranická tiskovina, dvouměsíčník Československý komunista. Není snadné držet krok s měnícími se podmínkami a ekonomickými nároky spojenými s jeho vydáváním. Také v budoucnu očekáváme, že tato tiskovina bude plnit dvojjediný úkol. Především, že bude tvořit důležitou linii obrany marxismu-leninismu proti snahám všech, co by jej chtěli revidovat, a to v jakékoli formě. A své nezastupitelné místo bude mít i nadále při seznamování s linií strany a její politikou. V rámci těchto úkolů bude bránit v potřebných souvislostech věc socialismu a odhalovat ostudný stav polistopadové společnosti. Na dnešním jednání vyslovujeme poděkování všem, kdo se na vydávání naší tiskoviny podílejí, ať už redakčním zpracováním, technicko-ekonomickým a organizačním zabezpečením vydávání čísel a zejména kvalitními dopisovatelskými příspěvky.

Ověřili jsme si také, že dokážeme s veřejností komunikovat prostřednictvím internetu. V tomto ohledu jsme však nevyčerpali všechny možnosti a měli bychom jich do budoucna lépe využít. Chtěl bych sjezdové jednání informovat, že uvažujeme o několika dalších projektech, které by za jistých podmínek mohly být výrazně slyšet ve veřejnosti. Jakmile budou dopracovány, mohli bychom se jim věnovat na úrovni ústředních orgánů naší strany.

Jednání s KSČM

Náročným a co do důležitosti prioritním úkolem z pohledu potřeb doby je vznik jisté „levicové volební fronty“ a její odpovídající organizační struktury. Tomuto úkolu jsme se v posledních několika letech věnovali velmi intenzivně. Účastnili jsme se několika jednání, která k této věci byla. Za sebe mohu říci, že jsem se 8krát sešel s předsedou KSČM V. Filipem. Potřeba vytvořit určitou „levicovou frontu“, byla nejednou předmětem rozhovorů při našich setkáních. Nemůžeme říci, že by nebyly učiněny žádné kroky a že nebylo ničeho v této věci dosaženo, ale musíme říci, že zde skutečná „levicová fronta“ v ČR neexistuje. Pokud jde o členy KSČM, je zřejmé, že většina z nich by vytvoření skutečné levicové fronty za významného podílu své strany a s účastí i KSČ podpořila. Chtěli bychom z našeho jednání k takové podpoře znovu KSČM vyzvat. Chceme podpořit všechna formální a neformální úsilí o posílení vztahů a pokusy o jejich navázání na úrovni našich územních organizací se strukturami a členy KSČM, ale také s dalšími strukturami a s těmi, kdo projeví ochotu hájit zájmy většiny v této zemi. Jsme vyspělý aktiv. Víme jak se chovat všude tam, kde jsme odmítnuti, nebo tam, kde jsou nám územními funkcionáři KSČM předkládány nepřijatelné podmínky, kde jsme přehlíženi, nebo tam, kde nás chtějí pouze využít a přechytračit. Neexistuje univerzální návod pro jednání. Postupujme případ od případu, volme individuální přístup, pokračujme dál.

Vnitřní život strany

Soudružky a soudruzi,

vnitřní život strany je upraven zásadami, které prověřil sám život. Budeme tyto zásady v jejich komplexu ctít. To platí také o všech platných dokumentech, které upravují vlastní vnitřní život strany. Víme jak důležitý je pro naši práci princip demokratického centralismu.

Budeme však také v budoucnosti vycházet z toho, že v historii strany existovala období, kdy si okolnosti vynutily zvláštní přístupy a strana si s těmito okolnostmi věděla rady. Volme také do budoucna stejný přístup. Oceňujeme, že tomu tak doposud skutečně bylo. Ne všude již můžeme svolávat okresní konference, ne všude pravidelně schůzovat. Na nejednom místě v republice to byli jednotliví členové naší strany, kteří dokázali při plnění usnesení vyšších stranických orgánů odvést doslova obrovský kus práce. Ve schopnosti podílet se na práci strany, při respektování jejího programu, a v materiální podpoře strany spočívá mimochodem také i dnes podstata členství.

Dovolím si ještě jednu malou poznámku mimo protokol sjezdu. Pokud to nebude nutné, nesahejme na stanovy strany. Do nových, případně jen měněných, stanov by se totiž již nemuselo dostat mnohé z toho, na čem si zakládáme a na čem nám záleží.

Pokud jde o členskou základnu strany, vycházíme z toho, že strana má 3 380 členů a i pro ni platí, že se lidé v této zemi staví odmítavě k členství v politických stranách. V našem případě je věc ještě umocněna víc jak dvacetiletým pronásledováním komunistů. Očekávat proto v této fázi našeho zápasu posílení našich řad by neodpovídalo společenské realitě. Je na místě také říci, že naše organizace biologicky stárne. Od sjezdu obnovy zemřely stovky soudruhů. Nebyli bychom k sobě upřímní, pokud bychom tvrdili, že se nám podařilo tyto ztráty nahradit. Posílení naší členské základny se proto stává úkolem, od jehož plnění bude v několika letech mnohé záviset. Na případnou otázku, jak se díváme na vývoj členské základny naší strany, odpovídáme: „Netěší nás.“ Těm, které by taková odpověď viditelně potěšila, bychom ale obratem řekli: „Netěšte se, je nás stále dost, abychom mohli vést svůj zápas. A věříme, že nás ve správný okamžik bude tolik, abychom v mocenském, legitimně revolučním zápase s vámi, z vůle lidu a bez podvodu uspěli.“

Oceňujeme, že se nám ve vztahu k členům naší strany a sympatizujícím podařilo vytvořit takový informační systém, který poskytuje zájemcům potřebné stranické informace. Tento systém je třeba podržet a dále zdokonalovat.

Pokud jde o mladé levicově orientované lidi, budou v našich řadách vítáni. Budou mít stejná práva, ale také povinnosti, jako každý z nás. Pomůžeme jim, pokud projeví zájem o základy našeho učení, zájem pracovat vedle nás ve vlastní mládežnické organizaci. Ve vztahu k několika již existujícím organizacím sdružujícím mladé komunisty, popřípadě mladé levicově orientované lidi, jsme otevřeni, jsme ochotni diskutovat, jsme ochotni v rámci svých možností poradit. Nechceme však zasahovat do jejich vnitřních záležitostí. Budeme si přát, aby mladí ve svém vlastním zájmu a v zájmu své úspěšné činnosti pamatovali na zkušenosti členů našeho (troufáme si říci) vzácného stranického aktivu, aby byli trpěliví a pokusili se z těchto zkušeností pro sebe, pro svůj budoucí život a práci co nejvíce vyzískat.

Činnost orgánů strany

Pokud jde o základní informace k činnosti ústředních orgánů strany, jsou známé. Od XXI. sjezdu strany se sešel 14krát ústřední výbor, předcházela mu zasedání předsednictva a samozřejmě mnohonásobně vyšší počet pracovních sezení sekretariátu. V práci stranických orgánů je třeba do budoucna nepolevovat, je pro celkovou činnost strany důležitá. V ústředí strany se zamýšlíme nad zefektivněním práce, vedle jiného nad provázaností činnosti některých orgánů.

Když mluvím o vnitřním životě strany, považuji na XXII. sjezdu za správné říci, že strana v uplynulém období pracovala na všech úrovních své výstavby za velmi skromných ekonomických podmínek a veškerá práce byla funkcionáři strany i jednotlivými členy vykonávána jako dobrovolná, tj. bezplatná. Pro úplnost je třeba dodat, že v období mezi sjezdy byly předávány Parlamentu ČR roční Finanční zprávy, jak to vyplývá ze zákona o politických stranách. Tyto zprávy byly vždy posouzeny jako úplné.

Internacionální spolupráce

Soudružky a soudruzi,

nejednou jsme ve svých vystoupeních a dokumentech věnovali pozornost mezinárodní činnosti strany. Diskutovali jsme na toto téma v krajích a okresech. Je to samozřejmě složitá problematika. Nepodařilo se dosáhnout jednoty – společné platformy – autentických komunistických stran, tj. stran stojících na stejných základech jako naše strana. O našich předchozích iniciativách jsme informovali na minulých sjezdech. Vše nasvědčuje tomu, že vznik takové společné platformy zatím není na pořadu dne. Nebyla mu dána podpora těmi, kteří mají v mezinárodním dělnickém a komunistickém hnutí jistou autoritu, disponují nezbytnými zdroji a mají proto nezbytné organizační možnosti Je potřeba také říci, že neprovedení analýzy kontrarevoluce, za kterou nesou odpovědnost komunistické strany bývalých socialistických zemí, je také jednou z překážek, proč se nemůžeme posunout kupředu v internacionalizaci naší práce. Celková názorová nejednotnost pohledu, především na kontrarevoluční zvraty v části světa, na možný další vývoj, a značná ideově politická roztříštěnost jednotlivých oddílů mezinárodního dělnického, komunistického a pokrokového hnutí takový akt zatím spíše oddalují. V potaz musíme také vzít, jak těžce byly některé strany zasaženy tím, že do nich pronikl protivník rozličného ražení. Kontrarevoluce, se kterou máme své zkušenosti, nepoznamenala pouze komunistické a dělnické strany tam, kde byl socialismus dočasně poražen. Těžce poznamenala a poškodila celé mezinárodní dělnické a komunistické hnutí. Také tato skutečnost nám stojí v cestě. Je třeba, abychom my, komunisté v bývalých socialistických zemích, dokázali převzít před mezinárodním dělnickým a komunistickým hnutím zodpovědnost, a to nezávisle na tom, že nás zradil mezinárodní štáb revoluce v Moskvě. Naší povinností před mezinárodním dělnickým a komunistickým hnutím bylo bránit věc socialismu a později přijmout svou odpovědnost. Toho se nepodařilo dosáhnout. Upřímně a obrazně řečeno, na takových základech se Kominterna zatím vystavět nedala. A mohli bycho uvést další důvody, proč jsou autentičtí komunisté tak nejednotní a proč se nepodařilo zatím sjednotit ani mezinárodní pokrokové hnutí.

Naopak, jak víme, v Evropě se za peníze Evropské unie (a pod křídly kapitálu) sjednocují takzvaně komunistické a dělnické strany, které zrodila v bývalých socialistických zemích kontrarevoluce a evropské reformní dělnické a komunistické strany. Nemáme problém sejít se i s těmito stranami za jedním jednacím stolem, pokud půjde o platformu levicových evropských sil, a přijmout účast na levicovém hnutí. Problém mají tyto strany. Tak jak by pro ně nemělo být problémem vytvoření podobné platformy, tak jim v tom brání jejich poslání. To nespočívá, tak jako u jejich předchůdců, v zápase s kapitálem a v jeho porážce, ale v jeho vylepšování. Rádi bychom se mýlili. V současném období hovoříme o jistých evropských strukturách a můžeme se pyšnit, že o nás vědí, ale bohužel tvrdí o nás, že jsme „ultra“ atd. Pozorně jsme studovali základní programové dokumenty sjednocené evropské levice. Zřizovatelé této levice s námi komunisty nechtějí mít nic společného, přestože se tak někdy tváří. Pojistili se. Vědí, že nemůžeme vyslovit souhlas s jejich programovými a zřizovacími dokumenty, který je podmínkou přijetí, aniž bychom se zřekli naší ideově politické identity.

Neříkáme to zde proto, abychom naše úsilí vzdali. Mluvíme o tom, abychom ukázali na značnou složitost, kterou sebou přinesl záměr vzniku koordinační mezinárodní platformy zamýšleného typu. A protože takové věci internacionalisté, kterými komunisté jsou, nevzdávají, čeká nás v tomto ohledu, a vůbec v ohledu pevnějších vazeb v rámci mezinárodního dělnického a komunistického hnutí, mnoho práce.

Dařilo se nám ve spolupráci s velvyslanectvími spřátelených zemí a za to je třeba upřímně poděkovat. Naši soudruzi stáli v několika případech u zrodu společností přátelství s lidem těchto zemí. Je potřeba říci, že se také objevila řada tradic. Zastavme se u jedné nové tradice, kterou v rámci svazu přátel zabezpečují soudruzi v Ústí nad Labem. Letos se bude konat již čtvrtý ročník Mezinárodního výstupu na horu Milešovku zasvěcený přátelství s lidem Kuby a osvobození pěti hrdinných Kubánců vězněných protiprávně v USA. Připomeňme dále, že přes naše soudruhy na Ostravsku pracujeme se slovenskými soudruhy. Na úrovni ústředního výboru jsme se sešli po delší době se soudruhy z Německa. S německými soudruhy máme kontakty také na úrovni okresů a chceme je dále rozvíjet. Po úmrtí soudruha Šenina nás čeká jednání se soudruhy z nového vedení KSSS.

Tradice na jednotlivých místech

Je třeba také uvést, že na jiných místech zase naši soudruzi pečují například o to, aby některé tradice (často tradice s mezinárodním prvkem) nezanikly – mám na mysli například akce v Moravskoslezském kraji. Jak známo, Příbramsko – oblast Brd byly partyzánskou oblastí. Naši soudruzi ze Středočeského kraje zde každoročně v květnu objíždějí hroby partyzánů a společné hroby rudoarmějců, aby uctili jejich památku, cestu pak zakončují u památníku na Libici. Uvádíme jen některé z příkladů.

Soudružky a soudruzi,

s hrdostí se hlásíme k výsledkům stranické práce našich předchůdců i k dílu našemu. Se ctí jsme se vyrovnali s úkoly XXI. sjezdu naší strany. Každý z vás přispěl podle svých možností a schopností. Mnozí z nás kusem svého bojovného a nejednou velmi zkoušeného srdce. Nescházely nám obětavost, odhodlání, odvaha ani moudrost. Jednali jsme jako komunisté a ne vždy to, jak sami víte, bylo jednoduché. Tlak, který pociťujeme ze strany pokontrarevoluční mocenské elity, nás stmelil a upevnil naši stranu. Bojí se nás, ne našich zbraní, ty nemáme. Bojí se naší pravdy, bojí se toho, že ponesou zodpovědnost za tragický konec Československa, za totální devastaci země, za mnohonásobnou vlastizradu.

Podařilo se nám zajistit, že také pro budoucnost je zde strana, která má svůj dlouhodobý program, jehož základ tvoří učení marxismu-leninismu. Je zde strana, která má po dnešním sjezdu také své sjezdové priority. Jako Komunisté 21 máme svůj cíl, a tím je socialismus – jsme přesvědčeni, že 21. století bude patřit socialismu.

Soudružky a soudruzi,

jak je uvedeno v této zprávě, i my píšeme historii Komunistické strany Československa. Máme za to, že jsme se v těžkých podmínkách jako komunisté dobře zorientovali a sdělili ostatním co je třeba udělat. Předně jsme se v nepříznivé, a lze říci nebezpečné, atmosféře přihlásili ke své minulosti a obnovili KSČ. Dali jsme ve známost, že je nezbytné na něčem pracovat. A pro srozumitelnost jsme cíle této práce vyjádřili již zmíněným heslem „Československo – práce – socialismus“. Bylo vysloveno bez otálení, správně adresováno i ostatním. Od vyhlášení tohoto hesla se také snažíme o to, aby se začalo skutečnou/reálnou levicí v této zemi naplňovat. Zároveň ale neustále varujeme před unáhlenými řešeními a představami, které nepřihlížejí k realitě domácí a světové. Již řadu let a dnes žijeme to, co jsme si nepřáli. Máme odpovědnost za zápas, o němž jsme přesvědčeni, že nezávisle na nás potvrdí platnost našeho učení i v období, které prožíváme a budeme prožívat.

Naše 90 letá zkušenost nás do budoucích zápasů posiluje.

Sláva 90. výročí vzniku KSČ!

Ať žije Komunistická strana Československa!