Projev prezidenta Kubánské republiky

Fidela Castro Ruz

na závěr 5. setkání o globalizaci a problémech rozvoje

Kongresový palác, Havana, 14. února 2003

Vážení účastníci Setkání o globalizaci a rozvoji, Vážení hosté,

sešli jsme se zde, abychom o tématu debatovali a vyslechli různé názory. Dostalo se nám cti přivítat zde čelné a vynikající myslitele, stejně jako zástupce mezinárodních organizací, kteří laskavě přijali pozvání přesto, že si byli vědomi, že na této akci zastává většina účastníků názor oponující politice, jíž tyto instituce představují. Pro tato setkání se již stala tradicí pohostinnost a úcta k těm, kteří mají odlišný názor. Zač by stály naše rozbory, kdyby tyto myšlenky nebyly konfrontovány s jinými, zcela opačnými, jež statečně hájí zastánci jiného uspořádání světa? I my, kdo nejsme z akademických kruhů, potřebujeme určitou dávku odvahy. Bez ohledu na to, že se snažíme být co nejlépe informováni o událostech ve světě, někdy se nám strašlivě nedostává času na uspokojení své žízně po seznámení se stále větším množství skutečností a názorů na unikátní historický proces, který prožíváme, a pokusy odhadnout nejistou budoucnost, jež nás čeká. Nemůžeme si stěžovat. Dostalo se nám výsady prožívat, troufám si říci, nejmimořádnější a zcela rozhodující epochu, jakou kdy lidský rod poznal. Stejně jako americký profesor Edmund Phelps z Columbijské univerzity odpovídal na jakýkoli dotaz, odklánějící se od jím přednášené ekonomické problematiky : "To se netýká mého tématu", musím předem upozornit, že mým dnešním tématem není ekonomika. Mé téma je politické. Třebaže není ekonomiky bez politiky, ani politiky bez ekonomiky.

Vše, co dosud existovalo nebo existuje, bylo lidstvu vnuceno. Počínaje přírodními zákony, jež ho přiměly vyvíjet se až do kategorie myslících bytostí, včetně etnického původu a barvy pleti, od skupin potulujících se v lesích a sbírajících plody a kořínky, věnujících se lovu zvířat či ryb, až po kapitalistickou konzumní společnost, jejímž prostřednictvím skupina bohatých národu vysává Zemi. Rozvinutý kapitalismus, moderní imperialismus a neoliberální globalizace jako systém světového vykořisťování byly světu vnuceny stejně jako elementární nedostatek zásad spravedlnosti, jíž po staletí žádají myslitelé a filosofové pro všechny lidi a která na Zemi ještě zdaleka neexistuje. Ani ti, kdo v roce 1776 osvobodili 13 anglických kolonií v Severní Americe, přičemž proklamovali "jako zjevnou pravdu", že všichni lidé se rodí sobě rovni a všem dal jejich Stvořitel nezcizitelná práva, jako je právo na život, svobodu a dosažení štěstí, nedokázali dát svobodu otrokům, a tak tato monstrózní instituce přežila ještě téměř celé století, než ji jako anachronickou a neudržitelnou nahradily jemnější a "modernější", avšak neméně kruté, vykořisťující a rasově diskriminační formy. Stejně jako ti, kdo pod heslem volnosti, rovnosti a bratrství vyhlášeným v roce 1789 Francouzskou revolucí, nedokázali přiznat svobodu svým otrokům na Haiti, ani nezávislost oné bohaté kolonii v zámoří. Namísto toho poslali 30 tisíc vojáků, kteří ji měli potrestat v marném pokusu ji znovu ovládnout. Přes přání či záměry mužů osvícenské doby začínala naopak koloniální etapa, jež se po staletí dotýkala Afriky, Oceánie a téměř celé Asie, včetně velkých zemí jako byly Indonésie, Indie a Čína. Dveře Japonska se pro obchod otevřely po výstřelech z kanónů, stejně jako se dnes, po válce, jež ve jménu demokracie, nezávislosti a svobody národů přinesla smrt padesáti milionům lidí, dělovými výstřely otevírají dveře pro WTO a Mnohostrannou dohodu o investicích, kontrolu světových finančních zdrojů, privatizaci podniků rozvojových národů, monopol na patenty a technologie, záměr trvat na zaplacení miliardových dluhů, jež nemohou věřitelé inkasovat a dlužníci, stále chudší, hladovější a vzdálenější životní úrovni těch, kdo byli po staletí jejich metropolemi, jež své děti prodávaly jako otroky nebo vykořisťovaly k smrti, jako tomu bylo u domorodců na této polokouli, je nemohou splatit.

Nelze tvrdit, že ve druhé polovině 20. století došlo, podobně jako koncem 19. a začátkem 20. století, k novému rozdělení světa. Svět si dnes již nelze rozdělit, neboť je téměř výlučným majetkem země, jež se na konci této nešťastné historie stala jediným a nejmocnějším impériem, jaké kdy existovalo. Stačí sledovat, jak se téměř všechny metropole světa chvějí před posledním slovem nebo posledním prohlášením, jež bylo nebo má být učiněno ve Washingtonu. Pokud někdy vládla iluze, že existuje Organizace spojených národu, pak byla (tato organizace) imperiálním rozhodnutím po neblahém 11. září před sotva 17 měsíci prakticky rozpuštěna a její místo plně zaujal tvrdý jednostranný postoj.

Když jsem v těchto dnech naslouchal našim váženým vystupujícím a hostům, kteří se oháněli vybroušenými argumenty při diskusích o tématech, jako je hospodářská krize ve světe a zejména v Latinské Americe, Celoamerická dohoda o volném obchodu (ALCA), překážky rozvoje chudých zemí v současném světe, role sociálních politik, a mnohdy velmi podrobným úvahám o příčinách tolika a tak velkých tragédií, když jsem slyšel, že HDP vzrostl, nebo poklesl, že došlo k trvalému růstu, který se poté zastavil, že jedinou cestou ke snížení deficitu, k vyrovnání bilance, k tvorbě pracovních příležitostí, ke snížení počtu chudých, k podpoře rozvoje, k plnění závazků, je dosažení růstu exportu, nebo jindy, když se tvrdilo, že privatizace mohou být velmi užitečné, mohou vytvářet důvěru, lákat investice za každou cenu, vést ke konkurenceschopnosti atd., atd., nepřestával jsem obdivovat vytrvalost, s jakou je nám po půl století doporučován způsob, jak se zbavit zaostalosti a chudoby. Řekl jsem již předtím, že každý názor má být ctěn. Stejně se to však může týkat mnohých pochybností a otázek, jež klíčí v našich myslích.

V jakémpak idylickém světe žijeme? Kde jsou sebeméně rovné podmínky, jež by otevřely cestu řešením pro rozvoj zemí třetího světa, o nichž nás učí na ekonomických školách? Což skutečně existuje volná soutěž, jsou k dispozici stejné prostředky, volný přístup k příslušným technologiím, jež jsou monopolizovány těmi, kdo vlastní nejen plody vlastního ale i cizího talentu, který odčerpali z méně rozvinutých zemí, aniž by těm, kdo ho ze svých hubených prostředků vychovali, za něj zaplatili jediný cent? V čích rukou a pod čí kontrolou jsou mezinárodní finanční instituce a velké přebytky fondů? Kdo jsou vlastníci velkých bank? Kde, jak a kdo pere a ukládá obrovské částky získané finančními spekulacemi, neplacením daní, obchodem s drogami ve velkém a velkými podvody? Kde jsou fondy Mobutua a dalších velkých defraudantu veřejného majetku, kteří se souhlasem svých západních patronů odevzdali zdroje a svrchovanost svých zemí zahraničnímu kapitálu? Jak, kudy a kam zmizely stovky miliard dolarů z bývalého SSSR a z Ruska, když je poradci, technici, specialisté a ideologové z Evropy a Spojených státu vedli po zářné a šťastné kapitalistické cestě, při níž davy supů ze všech stran rvaly značnou část přírodních a ekonomických zdrojů této země? Kdo ponese morální zodpovědnost za to, že její populace dnes klesá a zdravotní ukazatele (včetně úmrtností dětí a matek) se zhoršily, že mnozí občané, staré bojovníky proti fašismu nevyjímaje, trpí hladem a extrémní chudobou, jež zasáhla miliony lidí? Kdo ničí za pomoci monopolu masových sdělovacích prostředků vlastní kulturu jiných národu a rozsévá jed konzumního životního stylu do všech koutu Země? Co soudit o každoročním utrácení miliard dolarů na komerční reklamu, namísto aby byly (tyto prostředky) vynaloženy na řešení hlavních problémů vzdělání, zdraví, nedostatku pitné vody a příbytků, nezaměstnanosti, hladu a podvýživy, jež postihuje miliardy lidí ve světe? Jde proste o ekonomický problém? Nikoli politický, nikoli etický?

Neoliberální globalizace představuje nejhanebnější rekolonizaci třetího světa. ALCA (Celoamerická dohoda o volném obchodu), jak zde již bylo zdůrazněno, znamená anexi Latinské Ameriky ke Spojeným státům, mrzačící spojení nerovných partnerů, kde nejsilnější spolkne ty slabší, včetně Kanady, Mexika a Brazílie. Nemorální dohodu přinášející tok kapitálu a zboží a smrt "barbarům", kteří by se pokusili překročit hranice impéria přes pohraniční jatka mezi Mexikem a USA. Pro ně neplatí žádný Zákon o zvláštním zacházení, jež by jim automaticky udílel právo na pobyt a zaměstnání bez ohledu na to, jakých přestupků či zločinu se předtím dopustili, jako ten, jenž byl vydán s cílem destabilizovat Kubu jako trest za revoluční změny, jež v naší vlasti proběhly. Jako revolucionář a bojovník, který skutečně věří, že lepší svět je možný, musím rozhodně a bez jakéhokoli váhání vyjádřit názor, že privatizace bohatství a přírodních zdrojů nějaké země výměnou za zahraniční investice je velkým zločinem, jenž se rovná levnému, téměř bezplatnému výprodeji prostředků nutných pro život národů třetího světa, že vede k nové formě pohodlnější a egoističtější rekolonizace, v jejímž rámci veřejné a další zásadní výdaje, které kdysi musela vkládat metropole, mají nyní ležet na bedrech domácího obyvatelstva.

Ve svých vztazích se zahraničním kapitálem používá Kuba vzájemně výhodných a dobře propočtených forem kooperace, jež ji nezbavují svrchovanosti, nevydávají na pospas kapitálu, ani nevkládají kontrolu nad bohatstvím a politickým, ekonomickým a kulturním životem v zemi do rukou cizí moci. Zásadně nedáváme absolutně nic darem, a tváří v tvář dilematu, že za to musíme něco zaplatit, dáváme Césarovi, co je Césarovo, a lidu, co náleží lidu. Nechť se nikdo nemýlí, jsme socialistická země a budeme jí i nadále. Přes kolosální překážky budujeme novou, humánnější společnost s většími zkušenostmi, nadšením, odhodláním a sny, než kdy předtím. Máme zde v oběhu dolary a začínají obíhat Eura, mohou následovat další měny, aby usnadnily turismus. Především jsou však v oběhu normální kubánská pesa a směnitelná kubánská pesa. Měnovou situaci máme pod kontrolou. Hodnota naší národní měny byla po celý rok 2002 stabilní, což je v jiných zemích neobvyklé, a nedochází k odlivu deviz.

Mezi nesčetná zla dusící tuto polokouli, jak je velmi dobře známo, patří obrovská zahraniční zadluženost. Splácení kapitálu a úroku pohlcuje někdy až 50 % státních rozpočtů na úkor služeb životně důležitých pro jakoukoli zemi: zdravotnictví, školství a sociálního zabezpečení. Nesmírně vysoké úroky, jež musejí vlády platit za vklady v bankách, aby se alespoň nejistě chránily před spekulativními útoky a únikem kapitálu, zemím naprosto znemožňují jakýkoli rozvoj vlastními fondy. Volná směnitelnost měn zavedená novým ekonomickým systémem je pro slabé ekonomiky zemí, jež se chtějí rozvíjet, smrtelným nástrojem. Již před nějakým časem přestaly být peníze samy o sobe nevyhnutelně hodnotou, jako tomu bývalo v dřívějších časech, kdy se daly uschovat či zakopat ve džbánu jako kousky zlata nebo stříbra. V Bretton Woods, jak všichni ekonomové vědí, získaly Spojené státy, jež vlastnily 80 % světových zásob zlata, privilegium být emisorem měny tvořící světovou rezervu. Tehdy však každá vydaná papírová bankovka zahrnovala povinnost mít hodnotu krytou zlatem. Tato povinnost byla naplňována zajištěním hodnoty bankovky stabilní cenou zlata pomocí prostého postupu používaného vládou oné země, jež nakupovala nebo prodávala kov v dostatečných množstvích podle toho, zda byl na trhu jeho přebytek nebo deficit. Tento postup platil do roku 1971, kdy president USA Richard Nixon po kolosálních vojenských výdajích a válce přijal jednostranně rozhodnutí zrušit podložení amerických bankovek zlatem. Nikdo si nedokázal představit, jak kolosální spekulace s nákupem a prodejem měn se poté rozpoutají. Dnes dosahují transakce astronomických výšek, přesahujících bilion dolaru každý den. Vzhledem k důvěře, již získal, zvyku používat dolar jako všeobecně akceptovaný nástroj směny, obrovské ekonomické moci vydávající země a neexistenci jiného nástroje, hrál dolar svou roli dále. Této výsadě se latinskoamerické státy a další země třetího světa netěšily, ani těšit nemohly. Naše měny jsou pouhými papíry na mezinárodním trhu. Jejich hodnota je omezena na velikost rezerv v zahraniční měně, především v dolarech, jimiž země disponuje. Žádná národní měna zemí Latinské Ameriky a Karibiku není a nemůže být stabilní. Její reálná hodnota se dnes může rovnat 100 a během několika měsíců, týdnů či dní, v závislosti na vnějších či vnitrních faktorech 50, 40 nebo 10 procentům původní hodnoty. Argentinský idylický, utopický a folklórní pokus zachovat paritu mezi pesem a dolarem skončil logicky katastrofou, podobně jako u reálem a dolaru. Země jako Ekvádor nakonec svou vlastní měnu zahodily a přijaly dolar přímo jako jedinou měnu v domácím oběhu. V Mexiku docházelo pravidelně každých šest let spolu se změnou vlády k silné devalvaci, jež značně snižovala hodnotu měny. Brazílie přišla po posledním spekulativním útoku a krizi v roce 1998 za necelých osm týdnu téměř o 40 miliard dolaru, jež získala privatizací mnoha svých nejlepších výrobních podniku a služeb. Jhem, jež latinskoamerické země dusí a poutá k odlivu kapitálu, je volný, ničím neomezený nákup konvertibilních měn za národní měnu podle posvátného neoliberálního principu zavedeného mezinárodními finančními organizacemi. Odhaduje se, že tento odliv dosáhl v některých zemích, jako je Venezuela, za více než 40-leté období cca 250 miliard dolarů. Připočteme k tomu národní fondy, jež odplynuly z Argentiny, Brazílie, Mexika a zbytku Latinské Ameriky. Sláva statečnému venezuelskému lidu a jeho odvážnému vedoucímu představiteli, kteří nyní zavedli kontrolu směny, čímž ve své zemi skoncovali s tímto tragickým jevem.

Vzpomínám si, že v době vítězství kubánské revoluce v roce 1959, činil dluh Latinské Ameriky celkem pouze 5 miliard dolarů. Její populace vzrostla ze 214,4 milionu na 543,4 milionu, z toho 224 milionu chudých a přes 50 milionu negramotných, a její dluh dosáhl v roce 2003 částky o nic menší než 800 miliard dolarů. Z jakého důvodu tento region nedosáhl v poválečném období podobného rozvoje jako Kanada, Nový Zéland nebo Austrálie, jež byly evropskými koloniemi svého času méně bohatými a méně rozvinutými než my? Není to snad zčásti díky pochybnému privilegiu být zadním dvorkem Spojených státu? Nebo snad proto, že jsme bezcennou sbírkou bělochů, černochů, indiánů a míšenců a tedy popřením výsledku studií lidského genomu a vědeckých bádání, jež dokázala, že neexistují rozdíly v intelektuální kapacitě mezi různými etniky tvořícími lidský rod? Kde je vina? Začal jsem tím, že vše, co existovalo a existuje, bylo lidstvu vnuceno. Plně souhlasím s Karlem Marxem, který tvrdil, že až nebude existovat kapitalistický systém výroby a rozdělování a až s ním zmizí vykořisťování člověka člověkem, překročí lidská společnost hranice své prehistorie. On vycházel ve svém úsudku z dialektiky historie vývoje našeho druhu. Tato myšlenka se mnohým muže zdát příliš jednoduchá a příliš vzdálená. Marx studoval kapitalismus v jeho první etapě, v době zrození nové třídy, jež měla transformovat společnost, která se nevyhnutelně stala vykořisťující a nemilosrdnou, a otevřít cestu nové epoše a spravedlivému světu. Když tyto myšlenky formuloval, neexistovala dosud ani elektřina, ani telefon, ani spalovací motory, rychlé velkokapacitní lodi, moderní chemie, syntetické produkty, letadla přelétající Atlantik se stovkami cestujících za pár hodin, rozhlas, televize, počítače. Vyhnula se mu strašlivá vize toho, jak nezodpovědně bude člověk používat moderní techniku k ničení lesů, erozi půdy, vytváření pouště na stamilionech hektarů úrodné půdy, nadměrnému využívání a kontaminaci moří, ničení živočišných a rostlinných druhů, zamořování pitné vody a atmosféry.

Marx, který svou teorii vypracoval v podmínkách Anglie, ve své době nejrozvinutější země, nehovořil o nutnosti spojenectví mezi dělníky a rolníky, nemohl ještě předvídat kolosální problém, jenž vzejde z tehdejšího koloniálního světa, cosi co jeho geniální žák Lenin, vycházeje z linie jeho myšlenek ve specifických podmínkách Ruského impéria, objeví a hlouběji prostuduje po něm. V časech Marxe, který pozoroval rychlý vývoj anglické průmyslové revoluce a rodící se industrializaci Německa a Francie, nemohl nikdo, pokud nehodlal být věštcem, předpokládat něco tak vzdáleného, jako byla budoucí role Spojených státu sotva 60 let po Marxově smrti. Zatímco Malthus rozséval pesimismus, on šířil naději. V té době se o geografii planety a zákonech řídících biosféru - zemi, lesy, moře a atmosféru - vědělo málo. O prostoru se vědělo velmi málo. Neexistovala teorie relativity, nebylo napsáno ani slovo o velkém třesku, tzv. "big bang". Marx si nemohl ani představit, že mobilní telefony umožní komunikaci z jednoho konce světa na druhý rychlostí světla, že miliony a miliony dolaru v akciích, měnách, základních produktech, jež se nepohnou z místa, a dalších cenných papírech budou denně přecházet z rukou do rukou a že hodnota spekulativních zisku bude převyšovat velikost nadhodnoty. Marx věřil především v rozvoj výrobních sil a nekonečné možnosti vědy a lidského talentu. Předpokládal, že podmínkou sine qua non k dosažení rozvinutého světa je existence společenského systému schopného vyrábět zboží potřebné k plnému uspokojení materiálních a duchovních potřeb společnosti. Nepředpokládal revoluci v jediné zemi a dokázal dohlédnout tak daleko, že byl schopen dojít k myšlence globalizovaného světa v tom smyslu jak jsem ho vždy chápal, světa sbratřeného v míru a přístupu k plnému využití bohatství, jež dokáže vytvořit. Ani na mysl mu nepřišel svět rozdělený na chudé a bohaté. "Proletáři všech zemí, spojte se", hlásal, což by se v dnešním světe dalo chápat jako výzva ke spojení všech manuálních a intelektuálních pracujících, rolníku a chudých ze všech zemí k dosažení toho, co bývá nazýváno "lepším světem".

Poprvé v historii lidstva hrozí našemu druhu reálné nebezpečí vyhubení. Ohrožuje ho nejen zkáza přirozeného životního prostředí, nýbrž také vážná politická rizika, stále dokonalejší zbraně masového ničení a extremistické doktríny, jež se mohou opřít o smrtící a ničivé síly. Mír neprožívá dny své největší slávy a naděje. Hrozí vypuknutí války. Nešlo by o střetnutí mezi vyrovnanými silami. Na jedné straně by stála hegemonická supervelmoc s veškerou svou obrovskou vojenskou a technickou silou, podporovaná svým hlavním spojencem, další atomovou mocností a členem Rady bezpečnosti OSN. Na straně druhé země, jejíž lid trpí více než 10 let denním bombardováním, jež ztratila statisíce životů, zejména dětí, v důsledku hladu a nemocí po nerovné válce vyvolané neoprávněnou iráckou okupací Kuwaitu, nezávislého státu uznaného mezinárodním společenstvím. Naprostá většina světové veřejnosti jednomyslně odmítá novou válku. Nesouhlasí v první řade s jednostranným rozhodnutím vlády USA, přehlížejícím mezinárodní normy a pravomoci Spojených národu, kterých je i tak málo. Je to zbytečná válka, pod zcela neuvěřitelnými a neprokázanými záminkami. Zcela oslaben předcházející válkou s USA v roce 1991 je Irák (který byl při svém konfliktu s Iránem podporován a nemalou měrou vyzbrojen západem). Je naprosto neschopen čelit útočné a obranné výzbroji Spojených státu (jež by dokázaly zlikvidovat jakékoli riziko použití jaderné, chemické či biologické zbraně Irákem, pokud by takové zbraně měl, což je velmi málo pravděpodobné). Navíc by bylo politicky absurdní a z vojenského hlediska sebevražedné, aby se o to pokoušel. Skutečné nebezpečí spočívá v tom, že podobná válečná akce by se pro irácký lid stala vlasteneckou válkou a nikdo by nedokázal předem říci, jaká bude jeho reakce a jeho odpor, jak dlouho by tato válka trvala, kolik mrtvých a jakou zkázu by znamenala a jaké by byly lidské, politické a ekonomické důsledky pro účastníky (konfliktu). Svět by za současné hluboké krize bezpochyby čelil kolosálním ekonomickým rizikům. Nedá se odhadnout, co by se za těchto okolností stalo s cenami ropy. Když jsem 28. ledna hovořil při příležitosti 150 výročí narození José Martího, připomněl jsem a analyzoval různé projevy presidenta USA. Citoval jsem tehdy jen některé odstavce, hovořící samy za sebe: "V případě potřeby použijeme jakýchkoli válečných prostředků". "Jakýkoli národ, v kterémkoli místě se musí nyní rozhodnout: buď je s námi, nebo je na straně terorismu." "Toto je boj civilizace." "Výdobytky naší doby a naděje všech časů závisí na nás." "Víme, že Bůh není neutrální." (20. 9. 2001) "Naše bezpečnost bude vyžadovat, abychom vojenskou sílu, které budete velet, transformovali ve vojenskou sílu, jež bude připravena okamžitě zaútočit v jakémkoli temném koutě světa, (...) abychom byli připraveni k preventivnímu útoku, kdykoli bude třeba bránit naši svobodu a bránit naše životy." "Musíme odhalit teroristické buňky v 60 nebo více zemích." "Stojíme před střetnutím mezi dobrem a zlem." (Projev ke kadetům při 200. výročí West Pointu, 1. 6. 2002) "Spojené státy požádají Radu bezpečnosti OSN, aby se sešla 5. února a posoudila skutečnosti o nebezpečí Iráku pro svět". "Budeme konsultovat, avšak nechť se nikdo nemýlí. Jestliže Saddám Hussain plně neodzbrojí, postavíme se v zájmu bezpečnosti našeho lidu a míru ve světe do čela koalice, která ho odzbrojí." "A přinutí-li nás jít do války, budeme bojovat celou silou svých ozbrojených složek". (Prohlášení ke Kongresu, 5. 2. 2003). Ačkoli president Bush vyjadřuje přesvědčení, že Bůh není neutrální, faktem je, že papež Jan Pavel II. a téměř všichni náboženští vedoucí představitelé ve světe jsou proti této válce. Kdo skutečně vyjadřuje přání Boží?

Přede dvěma dny se zde diskutovalo o budoucnosti lidstva. Někteří se ptali, co přijde po globalizaci, zda bude současný ekonomický řád dlouhý nebo krátký, jak dlouho potrvá nový imperiální systém. S velkým rizikem se pokusím zaimprovizovat odpověď na tyto otázky, o nichž jsem nejednou přemýšlel. Vycházím z některých hluboce osobních přesvědčení, v něž pevně věřím. Historii nedělají lidé. Subjektivní faktory mohou velké události uspíšit nebo zdržet dokonce o relativně dlouhá období, avšak nejsou rozhodujícím faktorem, ani nemohou zabránit konečnému vývoji. Neštěstí obrovských dimenzí způsobené lidskými nebo přírodními faktory, nukleární válka, rychlé ničení životního prostředí a relativně prudké změny klimatu mohou otřást všemi výpočty a prognózami těch nejskvělejších hlav našeho druhu. Obojímu lze ještě předejít. O událostech rozhodují objektivní faktory odvozené ze samotného vývoje lidské společnosti. Ekonomie není přírodní věda, není ani nemůže být exaktní: je to sociální věda. Představy, ideje, tendence a zákony vzniklé v určité epoše určitého společensko-ekonomického systému mají tendenci přetrvávat v čase i tehdy, když je takový systém vyčerpán, nebo již zanikl, což mnohdy zkresluje správnou interpretaci událostí. Obrovská různost názoru a teorií, jež je možné vyslechnout na setkáních a schůzkách zástupců sociálních věd jsou toho důkazem. Stejně tak slouží jako příklad obrovské chyby, jichž se dopouští každý hluboký revoluční proces. O politice by, myslím, bylo lépe říkat, že je směsí vědy a umění a ještě spíše umění, než vědy. Nikdy nesmíme zapomínat, že jak v jednom, tak ve druhém případě, leží zodpovědnost za úkoly na lidech a ti jsou tak různí a proměnliví jako kombinace částic v jejich genetických mapách. Z historie lze vyvodit ponaučení, k němuž se stále vracím. Jen z velkých krizí vyšla velká řešení. Mám za to, že z tohoto pravidla existuje velmi málo výjimek. Dnes stojíme před velkou všeobecnou ekonomickou i politickou krizí. Možná první, jež má zcela globální charakter. Dominantní ekonomický řád není ani udržitelný, ani snesitelný. Není pro něj řešení bez velkých a hlubokých změn. Není třeba plýtvat údaji, jež se opakují tady i jinde, abychom pochopili realitu. Stále častější případy lokálních, regionálních i hemisferických krizí to dokazují. Nevyhnou se jim chudé ani bohaté země. Mnohé strany zcela pozbyly vážnosti. Národy jsou stále méně ovladatelné. Mezinárodní finanční orgány i instituce jako je WTO nebo skupiny superbohatých jako je Skupina Sedmi už nemohou nalézt místo, kde by se sešly. Všude se násobí počty organizací a sociálních hnutí lidí postižených nebo solidárních s tragédií, jíž svět prožívá. Moderní technologie umožnily si předávat zprávy bez nutnosti používat tradičních komunikačních prostředků. Přesto, že 800 milionu lidí je dosud negramotných, miliardy mají tak či onak přístup k určitým informacím, přičemž denně strádají pohromami nezaměstnanosti, chudoby, špatným zdravím, nedostatkem bezpečnosti, ale i půdy, škol, přístřeší, minimálních hygienických podmínek, sebeúcty a společenského uznání. I sama konzumní komerční reklama rozněcuje vědomí vlastního nedostatku a zoufalství. Nelze pokračovat v systematickém klamání, nelze zabít všechny. Planeta má již 6,220 miliard obyvatel, její populace se za jediné století znásobila více než čtyřikrát. K armádě nespokojených ze třetího světa se připojují miliony kvalifikovaných pracujících, mužů a žen z okruhu profesionálu a ze středních vrstev z rozvinutých zemí, kteří se stále více obávají o svůj vlastní osud a o osud svých dětí, když vidí, jak je otravován vzduch, vody, půda, rostliny a jak mizí příjemné věci z jejich okolí v důsledku nezodpovědnosti a anarchického používání přírodních zdrojů. Požadavky občanů všude ve světe se stále více stávají bojem za přežití. Není pochyb, že lidstvo nemá jinou alternativu, než změnit směr. Jak ho změnit? Jaké nové formy politického, ekonomického a společenského života přijmout? Na tuto otázku je nejtěžší odpověď a to mne přivádí k poslední myšlence, jíž bych zde rád přednesl. Zde bude muset sehrát svou nejvýznamnější roli onen subjektivní faktor a k tomu bude muset být informován a veden k přemýšlení. Předávat informace, podporovat debaty, vytvářet vědomí - to bude úkolem těch nejzkušenějších.

Podnětným příkladem nových metod boje bylo Světové sociální fórum v Porto Alegre. Těch sto tisíc lidí, kteří se tam sešli, aby uvažovali a debatovali, dalo představu o nových silách, podporujících změny, jež se ve světe objektivně prosazují. Na Kubě tento boj nazýváme Bitvou idejí. Už tři roky a dva měsíce se mu intenzívně věnujeme. Z tohoto boje se odvinula více než stovka sociálních programů, většinou zaměřených na vzdělávání, všeobecnou kulturu a kulturu umění, masové šíření vědomostí, revoluci v systémech školní výuky, šíření myšlenek o nejrůznějších politických a ekonomických tématech, sociální práci, znásobení příležitostí k vysokoškolskému studiu, hledání pozadí nejcitlivějších sociálních problémů, jejich příčin a řešení. Cílem je dosažení vysoké komplexní všeobecné kulturní úrovně, bez níž by člověk ani po získání odborného vysokoškolského titulu nepřestal být funkčním analfabetem. Naše plány jsou ambiciózní, však dosažené výsledky jsou skutečně povzbudivé. Přestože svět prožívá velkou ekonomickou krizi, v naší zemi se podařilo snížit nezaměstnanost na 3,3 %, doufáme, že do konce tohoto roku ji snížíme pod 3%, čímž bychom se dostali do kategorie zemí s plnou zaměstnaností. Možná to nejužitečnější, co můžeme svým skromným úsilím v boji za lepší svět udělat, je ukázat, jak mnoho lze dosáhnout s velmi málem, jestliže se dají všechny lidské a materiální zdroje společnosti do služeb lidu. Příroda nesmí být zničena, a prohnilé, rozhazovačné konzumní společnosti nesmějí nabýt vrchu. Existuje oblast, v níž může být produkce bohatství neomezená: tou oblastí jsou vědomosti, kultura a umění ve všech jeho projevech, včetně pečlivé etické, estetické výchovy a výchovy k solidaritě, plného, sociálně, duševně a fyzicky zdravého duchovního života. Bez toho nebude nikdy možné hovořit o kvalitě života. Je snad něco, co by dosažení těchto cílu znemožňovalo? Chceme dokázat to, co všichni proklamujeme: že lepší svět je možný! Nadešel čas, aby lidstvo začalo psát svou vlastní historii!

Děkuji.