KSČM v bludném kruhu

(K úvodnímu vystoupení M. Grebeníčka na VI. sjezdu KSČM)

Po zběžném přečtení úvodního vystoupení M. Grebeníčka, předsedy KSČM, na VI. sjezdu této strany, by se mohlo zdát, že mají pravdu všichni ti, co se nechali slyšet, že "jde o ztrátu času, že zde není nic nového ani lidsky hodnotného".

Není tomu zcela tak. Je sice pravda, že zde čtenář nenajde nic hodnotného a již vůbec ne prolidového, ale je tu mnohé, co vypovídá o politice této strany a o tom, o co jí jde. A právě proto, o čem vypovídá, by si měl toto vystoupení každý pokrokově smýšlející člověk a komunista zvlášť pozorně přečíst.

Předně, se přece jenom toto vystoupení od podobných vystoupení v minulosti liší. Nemůže neodrážet skutečnost, že od kontrarevoluce, na které se tato strana tak aktivně podílela, uběhlo bezmála patnáct let. Mnohé z protikomunistické orientace této strany již nelze vrátit a z novodobé historie země vymazat, a proto je zapotřebí z toho udělat součást linie strany a představit to jako produkt pokrokovosti, taktiky, chytrosti, jako součást toho, co opravňuje tuto stranu používat v rozporu s realitou název "komunistická". Toto vystoupení se liší také v tom, že tak jako celý sjezd, tak také samo vystoupení postrádá jakýkoliv otevřený ideologický odkaz na ideově-politickou identitu strany, pokud si odmyslíme, že jako celek skrytě kopíruje, a to nijak původně a chytře linii demokratického socialismu, tedy linii tzv. olomouckého a kladenského sjezdu strany (1990, 1992). Není třeba zdůrazňovat, že sociálně demokratická linie demokratického socialismu je linií nepřátelskou učení vědeckého komunismu.

Svým pojetím vystoupení upozorňuje na to, že si je vedení této strany vědomo toho, že se ještě musí držet nějakou dobu "opodál" od určitých změn, které by rádo v tom či onom rozsahu uskutečnilo. Vedení strany si uvědomuje, že by tyto změny mohly členské základně vadit, že by je tato nemusela přijmout, a to přesto, že je tiše a s pochopením přijímá, pokud se o nich nemluví ze sjezdové tribuny. Prostě před členskou základnou strany je za její podpory až na výjimky možné "dělat" státotvornou politiku v buržoazním státě a naplňovat velmi zjednodušeně vyjádřenou sociálně demokratickou linii strany, ale nesmí se o tom nahlas mluvit. Je až s podivem, jak si ti, co zradili svou věc (chce se věřit, že u řady z nich to bylo skutečně komunistické přesvědčení), zakládají na tom, aby se o jejich zradě otevřeně nemluvilo a veřejně nevědělo. Inu, jak typicky české.

Již samotný titulek, pod kterým bylo uvedené úvodní slovo zveřejněno: "Preferujeme alternativu mírové spolupráce před násilím a válkou" svědčí o mnohém. Předznamenává nepřekonatelnou nereálnost a rozpornost nejen vlastního vystoupení, ale celé linie této strany.

A pak, umí si někdo představit, že by strana, která má v názvu byť neprávem "komunistická", před voliči tvrdila, že je pro válku a násilí. Kdo by vůbec byl dnes ve "sjednocené" Evropě pro válku? To není demagogie.

Ve vztahu k obsahu vystoupení a linii této strany je však již pouhý tento titulek charakteristický pro jejich celkovou zrůdnost, pro zrůdnost politiky této strany.

Představitel údajně moderní levicové strany, ve které vidí volič ve své většině pokračovatelku předlistopadové (1989) KSČ, pomáhá buržoazii doma i ve světě spoluvytvářet iluzi, jako by taková alternativa ve společenství buržoazních zemí a za všude přítomné konkurence vlastní kapitálovému vztahu mohla existovat.

Ano, podobný přístup je z pozice skutečně levicového politického subjektu (a dvakráte pouze názvem komunistického) zrůdný. Je proburžoazní a v praxi mimo jiné znamená stranění členství v NATO, v EU, politice USA a jejich spojenců v Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku a jinde ve světě, a to nezávisle na tom, co taková strana říká před voliči. Ani takový vývod není demagogický.

V opačném případě by to pro levicovou stranu (tedy také pro KSČM) znamenalo být nejen proti členství v NATO, v EU, proti válečnické politice USA a jejich spojenců, ale, a to především by to znamenalo denně upozorňovat na to, že taková alternativa, tedy alternativa mírové spolupráce a nenásilí pro zemi, která je tak horlivým spojencem USA, neexistuje. To by také logicky vzato znamenalo zříci se v této straně státotvornosti v buržoazní (přesněji v pokontrarevoluční) společnosti a neusilovat o podíl na vládě v zemi, která má svá vojska v zemích okupovaných USA.

Ano, dá se říci, že předseda KSČM poslušně podpořil polistopadovou iluzi, a také pravici - a to nejen v této zemi. Postavil se do jedné řady s těmi, co chlácholí davy a světovou veřejnost a přesvědčují je o tom, jako by něco takového bylo v současném světě a v České republice možné. Jak úvodní vystoupení předsedy strany, tak její programová linie jsou trestuhodným a protilidovým pokusem vnutit lidem nereálný pohled na svět. Jde o nebezpečnou maloburžoazní "fantazmagorii", které mnozí lidé uvěří, ale která je může ve svých důsledcích stát příliš mnoho.

Ano, tato strana se propůjčila k podílu na podvodu vůči široké veřejnosti, vůči masám. Předkládá jí k věření to, že je možné, aby se kapitál (buržoazie jako celek) vzdal v zájmu mírové spolupráce násilí. Jinak by přece uvedené vystoupení představitele KSČM a její program musely vypadat jinak.

To by ale v případě KSČM muselo jít o důsledně levicovou stranu, která by si byla vědoma toho, že nemůže sedět nečinně v parlamentě a laškovat s vládou o vládě v zemi, která je tak blízkým spojencem USA. S USA lze totiž preferovat mírovou spolupráci pouze s okupovanými a porobenými národy a nepoužití násilí uplatňovat pouze tam, kde bylo původní obyvatelstvo v rámci cílevědomé genocidy vyvražděno.

Dnes mohou o reálnosti vize o spolupráci a nenásilí mluvit jen naivkové nebo ti, co zradili podstatu pokroku a prolidské, komunistické ideály. Skutečný mír a opravdová spolupráce je za současné situace ve světě iluzí.

*

Za zajímavý prvek v úvodním vystoupení M. Grebeníčka na VI. sjezdu strany lze bezesporu považovat toto jeho tvrzení: "Vycházíme z toho, že dnes nikdo z nás vážně nezpochybňuje program strany a její komunistickou identitu." Nezabývejme se nyní, zda tomu tak skutečně je, či není. Víme, jaká je pravda.

Ano, jde sice o nehoráznou drzost a lež, ale na druhé straně také o nesporný projev síly těch, co tzv. modernizovali po listopadu 1989 KSČ. Na tomto sjezdu si již mohli tímto způsobem dovolit prohlásit, že nikdo nezpochybňuje její "nekomunistický" charakter. To je velmi důležitý sjezdový rys.

Podobné prohlášení svědčí mimo jiné o tom, jak naivní byly v posledních letech řeči všech těch, co věřili či dále věří v to, že je možné vrátit této straně za pomoci vnitřních sil její předlistopadovou komunistickou orientaci.

A máme zde jedno z celé řady nadčasových konstatování předsedy strany: "... v letech 1989-1996 jsme sledovali jediný cíl - zachránit hodnoty, na kterých bylo postaveno naše hnutí..." Chce se věřit, že předseda, obraceje se k roku 1989, myslí komunistické hnutí. Pak jde ale o jednu z mnoha lží, jde o pokus psát novou, veskrze falešnou historii této strany.

Opak je přece pravdou. V průběhu necelého roku bylo nutné po listopadu roku 1989 tyto hodnoty zavrhnout a zcela je zničit. Tak se také v říjnu roku 1990 na tzv. olomouckém sjezdu (mimo jiné programově) stalo. Otázka však stojí ještě jinak. Proč mluví předseda KSČM o roce 1989, když je všeobecně známo, že KSČM vznikla až na svém ustavujícím sjezdu v březnu roku 1990 (po odštěpení z likvidované KSČ). Ano, je zde patrná snaha měnit a činit nepřehlednou historii komunistického hnutí v zemi. KSČM, jako nový právní subjekt s jinou ideově-politickou identitou, tak odlišnou od předlistopadové KSČ, vzniká až v roce 1990. To vše M. Grebeníček ale dobře ví. V březnu 1990 byl jedním z mála vyvolených, kterým dala kontrarevoluce důvěru a byl zvolen do výkonného výboru nově na ustavujícím sjezdu vzniklé KSČM.

Důležitým sjezdovým poznatkem je také v této souvislosti to, že lhaní předsedy nikomu na sjezdu a ve straně až na nepatrné výjimky nevadí. Pro drtivou většinu členů této strany není důležité, že jejich předseda lže, ale to, že mluví o "našich" hodnotách a o komunistické orientaci strany, a tak jim umožňuje "zachovat" si navenek pochybnou důstojnost.

Bez zajímavosti nejsou ani tato slova předsedy strany: "... zůstává stranou (myšlena KSČM) a reálnou politickou silou a slibnou perspektivou." V této souvislosti nejde o to zpochybnit volební výsledky, ale o to připomenout předsedovi této strany jednu "maličkost". Pozapomněl již poněkolikáté členům této strany a jejím voličům říci, jak je něco takového možné ve společnosti, ve které šlo kontrarevoluci o opak. Zdravý rozum napovídá, že pokud by byla KSČM skutečnou komunistickou stranou (a ne pátou kolonou v komunistickém hnutí), a byla jako taková reálnou politickou stranou se slibnou perspektivou, pak je nutné již dnes bez nadsázky začít stíhat všechny ty síly, které se zasloužily o věc kontrarevoluce. Aktuální se totiž stává otázka: "Proč se vůbec kontrarevoluce uskutečnila, když by měli skuteční komunisté mít tak záhy takové perspektivy?"

Ano, podobná teze má smysl pouze tehdy, pokud jde v případě KSČM o státotvornou stranu v buržoazní společnosti a naopak postrádá smysl ve chvíli, pokud by byla KSČM skutečně komunistickou stranou.

Ano, podobná teze z úst předsedy strany je sebeodhalující. Odhaluje stranu jako součást kontrarevoluce. Popřípadě dělá z kontrarevolucionářů hlupáky, kteří se již nemohou dočkat, až jim budou komunisté vládnout.

K zamyšlení vybízí také tato teze: "K politice je třeba přistupovat realisticky bez předpojatosti, aniž bychom slevovali z našeho programu." Když odmyslíme již určitou omšelost této teze v rétorice této strany, nezbývá než upozornit předsedu strany na to, že není žádný důvod, proč by měli ve straně sledovat z jejího nekomunistického programu, a proč by tak konečně měli činit a kdo by je k tomu měl nutit? Základem všech programových dokumentů této strany jsou přece programové dokumenty tzv. olomouckého a kladenského sjezdu a ty, jak je všeobecně známo, nemají s vědeckým komunismem, komunistickou linií nic společného.

A snad již jen na okraj by se slušelo poznamenat: "Milý, zlatý učiteli marxismu-leninismu, ty dobře víš, jak je naivní, i když za určitých okolností dobově účinné, když se zamění zrada za smysl pro 'realitu'. Milý, zlatý učiteli marxismu-leninismu, zrada zůstane zradou."

Uvedená teze má totiž smysl právě jen za předpokladu, pokud půjde o nekomunistický program pokontrarevoluční státotvorné strany. Jinak jde o blábol, jehož nebezpečnost si ve spojitosti s názvem "komunistická" (KSČM) uvědomil svým způsobem jak J. Svoboda, tak M. Ransdorf.

Pak ale neustupovat z programu státotvorné strany není v pokontrarevoluční společnosti žádnou velkou zásluhou ani žádným velkým strategickým a taktickým uměním vedení KSČM. Mimo jiné také v tomto ohledu jde o zneužití zažité předkontrarevoluční frazeologie.

Až neskutečně jakoby z jiného světa působí tato slova M. Grebeníčka: "Nevyhýbáme se žádné konkrétní spolupráci, která je ku prospěchu lidí." Jde o další zneužití obecné fráze.

Ponechme stranou jak urážlivě odpovědělo vedení KSČM na opakované iniciativní návrhy ke spolupráci právě v zájmu většiny společnosti, a to jak ze strany Komunistické strany Československa, tak ze strany Lidové unie národní a sociální záchrany a položme si otázku: "Proč neuvedl předseda strany mimo ty, předpokládejme levicové politické subjekty, se kterými strana skutečně pracuje?"

Nejspíš by musel uvést, že se stranou skutečně samostatně levicové politické subjekty nepracují, pokud odmyslíme ty, které si sama vydržuje a o kterých v podstatě oni lidé, až na nepatrné výjimky, ani nevědí. Ano, zdá se, že tato strana levicové "spolupracovníky" nepotřebuje a nebo ji již delší dobu tvořící se levicové subjekty za levicovou nepovažují. možná již poznaly, co všechno tato strana udělala pro to, aby v této zemi žádná skutečná levice neexistovala. A tak to vše dává smysl pouze za předpokladu, že předseda KSČM měl na mysli spolupráci se sobě rovnými v rámci programové "státotvornosti".

Za pozastavení stojí také tato teze: "Jestliže Komunistické straně Čech a Moravy parlamentní aktivity a jejich odraz v médiích přidávají na důvěryhodnosti, pak proto, že dokážeme jednat s potřebnou odborností a zároveň lidsky poctivě."

Jde o lež. Lidé ve vedení strany přece dobře vědí, že v rámci dané společnosti a za daných podmínek se o této zemi rozhoduje v zahraničí a nikoliv v "jejím" parlamentě. Dobře vědí, že jim ani nikomu jinému zahraniční kapitál nedovolí nic, co by mohlo ohrozit jeho pokontrarevoluční postavení v zemi. Dobře vědí, že v této zemi nerozhoduje ani ČSSD, ani ODS a již vůbec ne KSČM. Jde o pěstování iluzí, jde o to, aby veřejnost uvěřila v to, že se věci dají zásadně změnit v jejím zájmu. A na místě je konečně také otázka: "Co zabezpečili poslanci KSČM v rámci tzv. žabomyších válek jednotlivých frakcí polistopadové elity v parlamentě. Po pravdě řečeno, sem tam sekundují u "projektů", které nic ve své podstatě na stavu společnosti nemění.

Lžou, neboť jinak by museli z pohledu nezbytných společenských změn mluvit o "socialistické revoluci", a to při své státotvornosti nemohou. Ti, co byli zrozeni v lůně kontrarevoluce (KSČM se odštěpila z KSČ až v březnu roku 1990, nešlo o přejmenování strany, ale o vznik jiného politického subjektu, jiné politické strany), musí vidět řešení v pokontrarevolučním parlamentu a ve svém podílu na jeho činnosti. Kruh zrady se tak uzavírá a neumožňuje vedení této strany a straně samotné skutečně revoluční přístup.

Otázka stojí také takto: "Prosadili by poslanci za KSČM něco bez podpory vládní či pravicové strany a hlasovali by poslanci těchto stran pro něco, co by poškodilo zájmy kontrarevoluce?" To není demagogie.

Proto je tak naivní ta část vystoupení předsedy KSČM, ve které vypočítává zásluhy strany a jejích poslanců o národ a stát. Není přece vůbec důležité, oč ve své státotvornosti její poslanci naoko usilují, ale to, čeho skutečně v zájmu většiny dosáhli. Důležitá je základní vývojová tendence, a proto je nutné za rozhodující považovat to, že se společnost nachází ve složité situaci. A na této situaci má nemalý podíl "dítě" kontrarevoluce KSČM.

Země se stala nejen ekonomicky a politicky, a co do výše životní úrovně zemí rozvojovou, ale také velmi morálně zdevastovanou. Stovky velkých závodů ukončily výrobu, privatizace umožnila zahraničnímu kapitálu tu skrytěji, tu otevřeněji koupit v rámci konkurenčního boje závody a podniky, a tak či onak ukončit jejich původní výrobu či je zcela uzavřít. Trosky zůstaly po bývalé výzkumné a vývojové základně země. Tito lidé byli součástí moci a hlasovací mašinérie, která má na svědomí mimo jiné členství České republiky v nejreakčnějším vojenském bloku současnosti a účast vojáků země v okupovaných státech, jako jsou Jugoslávie, Afghánistán, Irák. Sedíce v parlamentních křeslech a usilující o účast na státní moci, se dívají, jak v mnoha dalších zemích umírají tisíce a desetitisíce lidí v zájmu kapitálu, v zájmu mamonu. Tito lidé se tak či onak podíleli na vlastizrádném zničení vlastní obrany státu a na vzniku policejního státu, který přesto není schopen zabezpečit ani základní bezpečnost svých občanů. O zuboženém stavu školství a zdravotnictví se netřeba dlouze rozepisovat. A ve výčtu negativ by bylo možné pokračovat. Nesmělá až cudná, ale především bezzubá, neúčinná a pozdní kritika stavu společnosti na akcích strany a mezi členy této strany nezbavuje tuto stranu zodpovědnosti za polistopadový stav společnosti, a to bez ohledu na to, zda s tím členové této strany souhlasí.

Ano, ti, co byli od samého počátku a od roku 1990 v rámci KSČM u toho všeho, mají dnes tolik drzosti, že mluví o obhajobě zájmů lidu, o tom, že jim jde o jeho prospěch.

Chce se poznamenat, že pomáhat lidu této země budou do budoucna jiné síly než pokontrarevoluční elita na pomyslné a mocí uznávané pravici a levici politického spektra země. Nemůže to být prolhaná kontrarevoluční, zkorumpovaná elita, do které KSČ patří, ať se to některým jejím členům líbí či nelíbí.

Bez poznámky by neměla zůstat ani tato slova M. Grebeníčka: "Je o schopnosti (myšlena politika KSČM) manévrovat na politické scéně, o jednání a uzavírání přijatelných kompromisů, což však nikdy nesmí přerůst v bezzásadovost." Takto nějak vidí již bezmála patnáct let zradu a podíl strany na kontrarevoluci (a ten je nepopiratelný) předseda strany, která si neprávem přivlastnila v rozporu se svým programem název "komunistická". Představitelům této strany nezbývá nic jiného než jednou mluvit o umění politiky, podruhé o tom, že doba neumožňuje více, potřetí o tom, že prioritou je opatrnost a záchrana strany, počtvrté o prozřetelné taktice a popáté o přijatelných kompromisech a...

A tak, pokud jde o vzpomínanou bezzásadovost, se chce věřit, že má na mysli, že se strana neprovinila proti kontrarevolučním zásadám a principům. A těm se skutečně nezpronevěřila.

Ne, něco podobného není směšné ani úsměvné, pokud jde o KSČM, jde nejen o politicky a ideově zuboženou státotvornou, tedy proburžoazní stranu, jde navíc o stranu zuboženou morálně. Takto otevřeně je nutné o této skutečnosti mluvit.

Předseda této strany dále pronáší tato slova: "KSČM od posledního sjezdu nabyla nové zkušenosti jak při kritickém posuzování restaurované kapitalistické společnosti v České republice, tak při hledání racionálních východisek.!

Ti, co sledují politické projevy této strany, dobře vědí, že pokud jde o kritiku polistopadového období, pak se jedná o kritiku "na oko", nijak neohrožující polistopadový vývoj. Vědí také, že oněmi východisky myslí tato strana vylepšování kapitalismu, nikoliv jeho zánik. To jsou ale projevy pokontrarevoluční maloměšťácké strany a nikoliv projevy a východiska komunistické strany.

Za naivní a zároveň účelové je nutné považovat ta slova v úvodním vystoupení, která velmi nepřesně charakterizují komunistické hnutí ve světě. Je přece velmi zavádějící a nečestné konstatovat, že se ve světě ke komunistické orientaci výslovně hlásí na 130 stran. Čestné by naopak bylo říci delegátům: tolik a tolik komunistických stran se hlásí k marxismu-leninismu a poté jim říci: tolik a tolik si tak jako KSČM ponechalo ze zištných důvodů pouze komunistický název.

Jinými slovy: zcela záměrně je delegátům a členům strany v úvodním vystoupení zamlžena složitost a různorodost přístupů komunistických a dělnických stran a zejména pak ta skutečnost, že světové komunistické hnutí bylo silně zasaženo důsledky kontrarevoluce v rámci zemí bývalého socialistického společenství. Při tomto přístupu by pak musel předseda strany také říci, že komunistické hnutí ve světě, tak jak jej chápala široká stranická veřejnost v minulosti (jako cílevědomý subjekt schopný společného postupu), po kontrarevoluci neexistuje.

*

Velmi stydlivě a jakoby neosobně se M. Grebeníček věnuje ve vystoupení teoretickým východiskům činnosti strany. Když zcela nesprávně mluví obecně o komunistickém hnutí (žádné takové ve smyslu toho slova ve světě neexistuje a neexistuje za účasti KSČM ani v České republice. Podle přístupu, který zvolila KSČM by v České republice musela existovat nejméně dvě komunistická hnutí. Jedno by pak představovala KSČM a druhé KSČ. Jak však víme, praxe je díky postojům KSČM ještě složitější.), říká: "Jako podstatný a určující proud se v současnosti prosazuje ten, jenž se orientuje na zájmy širokých neprivilegovaných vrstev společnosti, na humanistické a demokratické hodnoty marxismu... Jsme přesvědčeni, že svět Marxových myšlenek, který stále poskytuje inspiraci, bude mít i v 21. století patřičný prostor."

Těžko říci, kým myslí předseda strany ony neprivilegované vrstvy společnosti, ale s jistotou je možné říci, že si vybírá z K. Marxe zcela nevědecky pouze tzv. humanistické a demokratické hodnoty. Věc se má však tak, že marxismus jako učení je komplexním učením o tom, jak se zbavit společnosti, jak po nelehkém zápase nahradit společnost, jejíž obnovu po listopadu 1989 představitelé strany a jejich ústy celá strana přivítali. To je známá realita.

Jinými slovy, M. Grebeníček se nehlásí k marxismu jako k učení o cestách, metodách a formách boje proti vykořisťovatelskému řádu, jako k učení o sociální (socialistické) revoluci, jako k učení o revoluční porážce kapitalismu. To však, jak vidno, v této straně drtivé většině členů nevadí.

Jde o ještě hloupější přístup, než volí celosvětově sociální demokracie a tzv. socialisté. A úplně na okraj chce se věřit tomu, že také delegáti sjezdu dobře věděli, že pokud není marxismus spojován s revolucí, s revolučním vystoupením mas a pádem a porážkou "kapitalismu, pak přestává být marxismem.

Ano, nejdříve řekl M. Grebeníček, co si nevědecky z marxismu vybral a pak prohlásil Marxovy myšlenky za inspirující. Mnohem čestnější a nesporně i vědečtější by přece bylo sdělit delegátům, co si jako předseda strany z marxismu vybral a co nikoliv. V takovém případě by však, obávám se, stačilo straně a jejímu předsedovi, kdyby se místo marxismu dovolávala biblického desatera.

A když již mluví předseda strany o tom, že strana patří k onomu rozhodujícímu proudu, měl říci, že značná část komunistů ve světě strany náležející k tomuto proudu nepovažuje za komunistické. Dodat je pak třeba, že se tento tzv. proud jako rozhodující pouze jeví, a to dočasně a především díky nesmírné a všestranné podpoře světové reakce.

*

A máme tu od těch, co chtějí programově vylepšovat kapitalismus, tezi, o které se nechce ani věřit, že pochází z dílny této strany. M. Grebeníček ze sjezdové tribuny skutečně pronesl tato slova: "Globální ekonomika stejně jako řešení konfliktů dnešního světa se bez mezinárodní spolupráce neobejde. Avšak globalizovaný svět současnosti to, bohužel, není svět vzájemně výhodné spolupráce, výměny zkušeností, solidarity a pomoci." Také v další části svého vystoupení upozorňuje M. Grebeníček na další projevy vlády kapitálu.

Jaký paradox. Bez spolupráce, pro kterou jste, to tedy, pane předsedo, nejde, ale současný svět, jak říkáte, není bohužel světem vzájemně výhodné spolupráce, výměny zkušeností, solidarity a pomoci. Takže se budete v politice strany programově snažit o něco, co "nejde". Budete v rámci buržoazního parlamentu usilovat pouze o "něco", co nemůže přinést nic z toho, co lidem slibujete. Tady sám sebe a stranu usvědčujete ze zrady základních postulátů marxismu, z toho, že jste se dostali do bludného kruhu těch, co sice vidí těžkosti (musí je vidět, vidí je konečně také pravicové strany), ale pro svou zradu je nemohou odstranit, a proto jsou nuceni na ně pouze programově, a proto historicky, jen dočasně populisticky upozorňovat. Řešení, jak víte, je v třídním boji, v socialistické revoluci, v diktatuře proletariátu, v existenci revoluční, bojové strany dělnické třídy a ostatních pracujících, ale to vše je vám programově zapovězeno a nic z toho nikdy nebylo od vzniku vaší strany součástí jejího programu. Pokud takto vy a vaše strana činí pod komunistickým názvem, pak jde ve vztahu k vědeckému komunismu, k marxismu-leninismu o revizionistický, oportunistický, reformistický, renegátský, maloměšťácký a nejednou čistě antikomunistický přístup.

A tady se dostáváme k názvu, pod kterým bylo úvodní vystoupení zveřejněno. Když je svět takový, jak jej vidíte a popisujete, proč stojí tak lacině v názvU. "Preferujeme alternativu mírové spolupráce před násilím a válkou"? Jinými slovy, preferujete něco, čehož není možné za současného stavu (kapitálového vztahu) ve světě dosáhnout. Komunisté ale, pane předsedo, by měli být těmi, co budou tento svět zásadním, tím nejzásadnějším způsobem měnit. Vaše zmatená snaha navrhnout takové změny, nezbytná řešení je však více než úsměvná.

Říkáte, pane předsedo, že "kapitalismus může sice dosáhnout vysokého lesku svého souhrnného bohatství, demonstruje však současně svou mravní bídu, jestliže pro hladovějící a trpící lidi nemá většinou nic jiného než slova náboženské či jiné útěchy. V lepším případě pak almužny, místo společenské změny směřující k odstranění příčin hladu a utrpení."

Když ponecháme stranou zavádějící terminologii, pak si není možné nevšimnout zmínky o společenské změně. Věci neznalý čtenář by si mohl dokonce myslet, že jde o změnu postavenou na zániku vykořisťovatelského společenského řádu. Není tomu tak. V další větě M. Grebeníček uvádí vše na pravou míru, když navrhuje toto řešení: "Měl by vzniknout promyšlený regulační systém, který by s předstihem a koncepčně řešil nastupující problémy. Je třeba zabránit tomu, aby globalizace byla dirigována a deformována pohybem od reálné ekonomiky stále více odtrženého spekulativního kapitalismu."

Ano, KSČM vůbec nejde o likvidaci vykořisťovatelského vztahu, o řešení příčin, nejde o socialistickou revoluci, ale jako řešení je zde navrhován, a to zcela vážně regulační systém. Něco takového myšlenkově obsáhnout je o zdravou hlavu a těžce stravitelné nejspíš i pro samotnou reakci. V zásadě nejde pouze o nemarxistický přístup, jde o obecně o nevědecký přístup.

Globalizace sama je přece proces, který není ve své rozpornosti ještě zdaleka ukončen a navíc je stále obtížněji ovladatelný. Přesněji řečeno, stává se čím dál tím více v posledním období ovladatelný pouze za cenu válek a nesmírného lidského utrpení.

V zásadě jde z úst předsedy KSČM o doporučení shodná s doporučeními většiny maloměšťáckých a maloburžoazních stran. Jde o doporučení spočívající ve vylepšování dané globalizace, jde o to učinit kapitalismus tzv. lidštějším, a proto přijatelnějším. Komunisté ale, jak známo, doporučují revoluční (jiné není možné) vystřídání jedné přežívající společenské formace jinou pokrokovější (socialistickou). Proto nemohou mimo jiné spatřovat v kontrarevoluci na rozdíl od představitelů KSČM "naději" pro široké lidové vrstvy.

Ano, pokud jde o tato a podobná doporučení jak řešit složitou situaci ve světě, v současnosti jde o smutné, ale zároveň nesmírně poučné doporučení z úst představitele strany, která sama sebe i na vlastním sjezdu usvědčuje z toho, že nemá s věcí komunismu nic společného.

Prostě představitel této strany znovu zapomněl na maličkost: zapomněl sdělit, jak chce dosáhnout bez socialistické revoluce společenské alternativy, a tak dále pokračuje slovy: "Alternativou rozděleného světa je společnost založená ne na zisku několika, ale na hodnotách solidarity, vzájemné pomoci a trvale udržitelném způsobu života." Z hlediska marxismu-leninismu by bylo jistě nesmírně zajímavé zamyslet se v tomto ohledu nad vlastním smyslem termínu "udržitelný způsob života" z pohledu právě toho, že by se tak mělo stát v buržoazní společnosti.

*

V duchu postavení své strany ve společnosti a v kontrarevoluci vidí M. Grebeníček také výzvu Evropského parlamentu k členským státům Evropské unie k tomu, aby tlačily vládu USA k dodržování lidských práv. Spatřuje v ní jakési malé světlo na konci tunelu. Vystupuje jako by v případě výzvy nešlo o to, že "slabší" zloději vyzývají "silnější" zloděje k tomu, aby si uvědomili, že i slabší zloději mají právo na část kořisti.

Nechce se věřit, že by si M. Grebeníček myslel, že je možné spravedlivě ukončit nespravedlivou válku, kterou vedou USA v Iráku a jinde ve světě.

Komunisté vědí, že taková možnost v současném světě neexistuje, vědí, že v případě podobných výzev jde o hru před světovou veřejností, na jejímž konci bude, pokud jde o Irák, ovládnutí irácké ropy (nejen irácké) několika tzv. vyspělými zeměmi. Je však až s podivem, že členové KSČM v takových a podobných tezích vidí řešení.

Také v tomto ohledu se jedná o to, že se představitel s názvem komunistické strany propůjčil k vytváření iluze spočívající v zásadě v tom, že je zde v rámci světového společenství možnost řešit takovéto a jiné problémy.

K té části, kde se obrací s důvěrou v autoritu OSN, je třeba dodat, že by se místo toho slušelo, aby zcela otevřeně sdělil delegátům sjezdu, že vedení strany si je vědomo toho, že administrativa OSN ve vazalském područí USA není schopna sehrát pozitivnější roli. Taková je přece realita.

Pokud jde o budoucnost, prohlašuje předseda KSČM věren linii vylepšování kapitalismu: "... je třeba vyvinout mimořádné úsilí k zápasu za humánní, demokratičtější, sociálně spravedlivější alternativu vývoje. Platí to pro levici v rozměru globálním, evropském a naléhavě i v českých poměrech."

Jde opět o otřepanou frázi. Místo toho mělo být řečeno: "Ano, máme takový cíl, ale dobře víme, že v rámci polistopadové společnosti jej nelze naplnit. Demokracii pak chápeme jinak než současná moc, a to s vědomím toho, že dnes musíme udělat vše pro to, aby byla zachována stávající míra buržoazní demokracie, o které si neděláme iluze. Tak nějak by měla k dané problematice přistoupit skutečně důsledně moderní levicová strana.

Znovu je možné si všimnout také toho, že o levici zde předseda strany mluví velmi obecně. V opačném případě by musel považovat za levici jím ve vystoupení kritizovanou ČSSD a pak již nejspíš jen svou vlastní stranu.

Z rámce již uvedeného přístupu nevybočuje tato teze: "Je skutečně na nás, abychom vyslovili a v konkrétní každodenní i perspektivní politice ukázali, že i v dnešní mimořádné složité situaci českého státu lze udělat pro překonání ekonomických a sociálních problémů mnohem více, než kolik je schopna dělat, než kolik dělá nynější vládní koalice."

Přestože víme, že tomu tak není, vypadá to tak, že M. Grebeníček skutečně ve svém politickém a morálním stihomamu uvěřil tomu, že tzv. vyspělé státy v čele s USA by dovolily, aby členové jeho strany nebo jiné síly dělali v České republice prolidovou politiku.

V rozporu se zásadní logikou společenského vývoje a posláním své strany mluví M. Grebeníček dále o tom, že: "KSČM za těchto podmínek musí nabízet a neustále rozpracovávat svůj vlastní koncept efektivního vládnutí, strategického plánování a podpory ekonomického růstu, zvýšení produkčního a exportního potenciálu české ekonomiky."

Co k takové fantazmagorii dodat. Snad jen to, že buď si je předseda strany jist tím, že "je" za věrné služby kontrarevoluci nechají její zabezpečovatelé ve světě na chvilinku vládnout, nebo se rozhodl vzít útokem 'Zimní palác' a po pádu kontrarevoluce nastolit vládu moderní (zatím blíže nespecifikované) levice v zemi. Problém však spočívá v tom, že obě alternativy, pokud jde o KSČM, se zdají příliš nereálné.

Korunu tomu všemu dává předseda strany ve chvíli, kdy se cítí na to, aby organizoval napravování nedostatků nikoliv pouze v České republice a kdy prohlašuje: "Jde tu o společný úkol evropské levice, o její vliv a akceschopnost...".

*

A pak tu máme najednou konstatování: "Evropská integrace v podání Evropské unie není cestou do ráje." Kdyby něco takového prohlásil představitel ODS, znělo by to důvěryhodněji.

Postoj KSČM k Evropské unii není neznámý. Jak je všeobecně známo, vyvíjel se od v zásadě souhlasných postojů přes postoje, které hloupě podmiňovaly vstup do Evropské unie změnami v této instituci až po postoje obojaké a nejasně nesouhlasné. Změny v zásadě souhlasného postoje si vynutily především postoje části voličů a nešlo tak o zásadní změnu v chápání věci z pohledu vedení strany.

V každém případě prý občané o členství v Evropské unii rozhodli v referendu a jejich rozhodnutí je nutné plně akceptovat. Jak jednoduché a přitom přes všechny ty řeči kolem oportunistické a hloupé. Poznamenejme pouze, že důsledně levicová moderní strana měla před vlastním referendem rozvinout všestrannou kampaň proti vstupu země do Evropské unie, a to, jak je známo, neudělala. Také v současnosti by součástí její každodenní práce mělo být odhalování podstaty této instituce, toho, že vznikla v zájmu kapitálu. Ničeho takového jsme však po sjezdu této strany nebyli svědky.

V této souvislosti je snad na místě dvojjediná otázka: "Čí zájmy budou mít z hlediska obhajoby v Evropské unii a v Evropském parlamentu podporu většiny a tudíž 'navrch', a je vůbec únosné uvěřit tomu, že by tyto organizace vznikly v zájmu obhajoby většiny, v zájmu obhajoby pracujících, v zájmu dělníků a rolníků? Komunisté něčemu podobnému nevěří a jednají na rozdíl od členů KSČM podle toho.

*

Nezaměstnanost. Ve svém vystoupení se M. Grebeníček věnuje těmito slovy nezaměstnanostI. "Je pochopitelné, že nezaměstnanost není jen problém 'o sobě', ale představuje hluboký odraz stavu ekonomiky, stavu země, stavu politiky, stavu morálky." Jak prosté by bylo, pokud by prohlásil, že nezaměstnanost je přirozeným důsledkem kontrarevoluční obnovy kapitalismu v zemi. Něco podobného však jako jeden z těch, co "vítali" kontrarevoluci, nemůže udělat a již vůbec nemůže mluvit o tom, jak nezaměstnanost účinně řešit. Proto dále již poněkolikáté popisuje dobové projevy vlastní kapitalistickému zřízení. Je si dobře vědom toho, že nemůže neupozornit před voliči na projevy "jeho" společnosti, ale opět se nezmůže na nic nového než na naivní východiska, která nemohou, a to ani perspektivně ohrozit polistopadovou moc a stávající systém jako takový. V bludném kruhu, ve kterém se jeho strana a on sám nachází v důsledku zneužití názvu "komunistická", není schopen nalézt řešení, která by vedla k odstranění příčin nedobrého stavu společnosti. Navrhuje proto opět již poněkolikáté, a to zcela vědomě, východiska, která odzbrojují skutečnou opozici v zemi a uvádějí veřejnost v omyl spočívající v iluzi o možnosti nápravy neutěšeného stavu v rámci polistopadové buržoazní společnosti. Ve svých důsledcích tyto zbloudilé řeči odzbrojují potenciální opozici a ztěžují dočasně proces jejího formování.

Jako u vytržení předseda strany činí další objevy a prohlašuje: "Současnou pozici českého státu chápeme jako návrat k silné ekonomické a politické závislosti na cizí mocnosti... Sociální stát přestává být jistotou pro Evropany a vzorem pro ty země... To, čeho jsme svědky, není nic jiného než z řetězu sociálního státu utržený kapitalismus."

Ano, jde o další nehoráznost. Předně, země bude vždy tak či onak závislá na zahraničí. Důležité je, aby ona "závislost" zemi v jejím rozvoji pomáhala a nikoli ji ubíjela. Komunisté dobře vědí, že v kapitalistické společnosti nemůže existovat jiný než kapitalistický stát a ten se za dané situace chová v České republice zcela přirozeně. Kapitalistický stát se nikam neutrhl, je tím, kdo kapitálu věrně slouží, je jeho produktem. Mluvit proto o utržení kapitalismu z řetězu takového státu je v lepším případě nevědecké a naivní.

Není nijak těžké uhodnout, kam těmito a podobnými slovy M. Grebeníček míří. Krok za krokem také tímto svým vystoupením přesvědčuje členy strany o tom, že v kapitalistické společnosti může existovat sociální stát a při troše úsilí snad také socialistický stát.

Vypadá to dokonce tak, že kdyby ČSSD jen trochu chtěla a nesabotovala úsilí KSČM, mohl již takový sociální stát dlouhou dobu v České republice existovat. Ze slov M. Grebeníčka skutečně vyplývá, jako by jeho strana věděla, jak na to. To je v pravdě smutné, i když poučné zjištění.

Komunisté vědí, že v kapitalistické společnosti nemůže existovat žádný skutečný sociální stát (a již vůbec ne socialistický stát v podání KSČM). Vědí však také, že v určitém období může kapitalistický stát hájící zájmy kapitálu dočasně upustit vykořisťované většině z prostřeného stolu kapitálu více drobků. Mluvit však o takovém státě jako sociálním je hloupé. Kapitál, jak víme, povolí trvaleji vždy pouze tolik sociálních vymožeností a tolik demokracie, aby to neohrozilo samu jeho podstatu. Pokud se cítí být ohrožen, neváhá sáhnout k tvrdým represím a již vůbec se nermoutí nad vysokou nezaměstnaností.

Znovu v této části vystoupení M. Grebeníčka vystupuje do popředí již konstatovaný rozpor. Spočívá mimo jiné v tom, že nelze, aby jako představitel moderní levicové strany před členy strany a jejími voliči neviděl neutěšený stav společnosti, který není jej však pro zradu vědeckého komunismu schopen řešit, a proto takové množství nehorázností.

Dalo by se dokonce říci, jak moc by se této straně "ulevilo", pokud by řekla pravdu o své skutečné orientaci a opustila bludný kruh dnes už až úsměvné, ale stále pro zájmy většiny nebezpečné programové linie. To však, jak víme, v případě těch, co tvoří pátou kolonu v komunistickém "hnutí" v zemi a chtějí sedět v parlamentě a ve vládě, není možné.

Také proto jsme svědky ve vystoupení předsedy KSČM dalších nehorázností. Mimo jiné se dozvídáme: "Vládnoucí elita, mezi kterou patří jak koaliční představitelé, tak pravicová Občanská demokratická strana, je úzce spojena se zahraničním kapitálem a jeho českými odnožemi. Oni a jejich nejbližší a ideoví sympatizanti, získali takové bohatství a ekonomický vliv na chod české společnosti, že o žádné zásadní změny, veřejnou kontrolu a funkční daňový systém pochopitelně nestojí."

Chce se poznamenat, že žádná vládní koalice v kapitalistické společnosti za stávajícího stavu a poměru sil ve světě neudělá nic jiného, než si přejí její chlebodárci, že se nebude konat žádné "socialistické" překonání sociálních a ekonomických problémů. Chce se dokonce dodat, že vše nasvědčuje tomu, že dojde celosvětově k jejich výraznému prohloubení.

Pokud jde o východiska z dané společenské situace, M. Grebeníček se znovu a znovu chová jako by kolem neexistoval současný svět. To je napováženou. Jde dokonce tak daleko, že mluví o tom, že "má svoji účinnost argumentace o přednostech sociálně orientované a k socialismu směřující společnosti..." Právě v této souvislosti a podobě se zmiňuje předseda strany o socialismu. Právě v těchto slovech je obsažena podstata podvodu této strany na členech a voličích. Podle M. Grebeníčka a vedení této strany je možné směřovat sociálními reformami (vylepšováním kapitalismu) k socialismu. V jeho podání se tak mimo jiné stává současný kapitalismus jednou z fází socialismu. Tak se zbavuje KSČM potřeby socialistické revoluce. Tento přístup tvoří podstatu programové linie KSČM. To je ve své účelovosti a naivitě až famózní, i když nijak původní objev.

*

Všude přítomným charakteristickým rysem vystoupení M. Grebeníčka a celého sjezdového jednání je také nadhled, který byl zvolen k hodnocení podílu KSČM na polistopadovém vývoji společnosti. Vše vypadá tak, jako by tato strana vítající kontrarevoluci, a kontrarevolucí a pro kontrarevoluci také zrozená, nenesla na současném stavu společnosti žádnou vinu, jako by za vše mohla tzv. pravice a současná vládní koalice. Opak je však pravdou, tato strana byla v zásadě u všech polistopadových zrůdností a na současném stavu se tak či onak podílela nemalou měrou.

Vpravdě zajímavým způsobem reaguje předseda strany na kritiku samotné strany, kterou, jak si uvědomuje, nelze před voliči opominout. Sobě vlastním způsobem tvrdí: "Kritický pohled na činnost KSČM není však dán její programovou zásadovostí, ale poměrně nízkým procentem úspěšnosti při prosazování našeho programu." Pokud necháme stranou to, že se ona zásadovost nevztahuje k vědeckému komunismu, pak v této větě, jak se zdá, vrcholí programový a nejen programový stihomam této strany. Snad není od věci, pokud položíme v této souvislosti takovouto otázku: Skutečně si, pane Grebeníčku, myslíte, že je možné vaše programové sliby naplnit ve stávající společnosti založené na kapitálovém vztahu? Pokud ano, pak byste se sebou měl rychle něco dělat a pokud ne, pak by bylo dobře lidem tolik programově nelhat a dát něco málo na mnohem racionálnější 'vize' M. Ransdorfa. Ovšem, to pouze v případě, že vám jde o prosperitu strany v budoucnosti.

M. Grebeníček ve svém vystoupení také prohlašuje, že: "Naším prvním a hlavním koaličním spojencem jsou levicově smýšlející občané České republiky." Zde zase mimo jiné pouze o frázi. Nutno však podotknout, že se jedná o chytrý manévr, kterým se vystupující vyhnul potřebě vyjádřit se konkrétněji o neexistující, skutečných a levicových spojencích strany. Jen na okraj. Přesto by nebylo na škodu říci, že mnozí z těchto tzv. spojenců svou podporu straně spojují s politikou předlistopadové KSČ.

*

V závěru svého vystoupení mluví M. Grebeníček o tom, že strana "bude také současně koncipovat samostatnou politiku ve všech vazbách a společenském kontextu. To je cesta k nalezení širší podpory našeho programu, která nám umožní v první fázi zmírňovat důsledky kapitalistické restaurace a následně je řešit". Jde údajně o to nahradit současný "zbytkový sociální stát" spravedlivějším prosperujícím systémem.

A jsme opět v zajetí bludného kruhu "made in KSČM". Chybí chytrá a racionální východiska, chybí východiska reálné politiky moderní levicové strany při vstupu do třetího tisíciletí.

K charakteru strany se tentokráte její předseda vyjádřil těmito slovy: "Pro evropskou levicovou stranu, která je hodna toho jména, a KSČM je takovou stranou..." Konečně tak či onak jasně předseda strany říká, jaký je charakter "jeho" strany. Jen škoda, že z tohoto pohledu neviděl samotné komunistické hnutí v jeho různorodosti.

Z tribuny sjezdu také zazněla tato slova: "Chceme Evropu, která čelí nezaměstnanosti a bídě, chrání přírodu i lidské zdraví a upevňuje sociální politiku." Chybí snad už jen dodat: ... a jsme přesvědčeni, že nám na cestě za takovou Evropou budou konečně pomáhat všichni kapitalisté, kteří nechají za své peníze pro příště zvolit takové politiky, kteří nás pochopí a spolu s námi ruku v ruce vybudují socialismus.

Stejně veřejnost ohlupujících je deset úkolů, které předseda strany vyjmenovává v závěru svého vystoupení.

*

Také tímto vystoupením byla znovu potvrzena letitá linie této strany spočívající v pěstování iluze o kontrarevoluci, v pěstování iluze o tom, že je možné dojít k sociálně spravedlivé společnosti bez pádu kapitalismu. Především však v rámci této linie byla znovu potvrzena role páté kolony pro stranu zrozenou za tímto účelem vlastní kontrarevolucí.

Smutné. Jistě, ale především velmi poučné.

V.B.(Československý komunista/JISKRA, číslo 83/84