Převzato ze stránek www.komsomol.cz

12 obětí je tragédie, ale co ty miliony vašich obětí?

13. 1. 2015 

Neospravedlnitelný akt teroru, zavraždění dvanácti pařížských novinářů, se stal záminkou pro rozpoutávání šovinistických akcí s cílem zviditelnění politických loutek, s cílem zatemnit pravou podstatu věci v kontextu dějin a současnosti a zasít nesnášenlivost, která je jedním z pilířů současného stavu. Lež se stala zbraní jako v čase hořícího Reichstagu či newyorského 11. září. Dnešní hysterie nad tuctem zavražděných se dostává do kontrastu s tichem po 6 tisících zavražděných v Gaze v létě minulého roku. Podivná matematika věštící deficit svědomí a amorálnost této pokřivené morálky. Koneckonců nepříjemná matematika mluví jasně.

Počet obětí tzv. „Islámského státu“, živeného USA jako další záminka pro vstup do této bohaté oblasti, je paradoxně pořád menší než počet zavražděných v éře slovenské farské republiky (1939-45), která bývá dnes v zemi našich sousedů často glorifikována. Pomník „křesťanských“ hodnot nalezneme v Chorvatsku, kde jde počet zavražděných odlišného vyznání či rasy v časech ustašovského státu do statisíců. To je tedy ta vyspělost Evropy, kde se nedávno odehrál fašistický puč v Kyjevě, v Pobaltí pochodují někdejší i dnešní nacisté, falanga je legální ve Španělsku, Itálie se nezbavila černých košil, na Slovensku je hejtmanem klerofašista a Polsko žije v mentálním středověku? Vatikán nadále považuje své duchovní děti, diktátory Franca, Paveliče nebo Pinocheta za nedotknutelné. Ukliďme si před vlastním prahem.

Často se operuje ženskou otázkou. Práva žen jsou v severoamerickém satelitu, jakým je Saúdská Arábie, vskutku tristní. Jenže jak to v pozici satelitu této mocnosti bývá – nekritizovatelná. Jenže jsou i jiné země nabízející odlišné možnosti, řešení různých společenských problémů. Zatímco v Íránu, který se nachází po porážce proamerické šáhovy diktatury od roku 1979 v éře Islámské revoluce, ženy zastávají významné politické a společenské posty, v katolických zemích jako Španělsko, Itálie nebo Polsko jsou často terčem domácího násilí. O desetitisících dětí znásilněných dodnes nepotrestanými kněžími nemluvě. Korán je prý netolerantní, zatímco ve Starém zákoně krev ze stránek jen teče. Arabové jsou nesnášenliví, zatímco minulý rok skandovali občané izraelského hlavního města hesla žádající jejich vyvraždění do posledního.

K čemu toto vše slouží? K čemu je fundamentalismus, náboženství vůbec? K čemu jsou všechny ty instituce, které zpochybňují výsledky vědy, posuny v životě společnosti? Aby zabránily posunu ve stávajícím stavu, aby udržely stav nespravedlnosti a všemožně zabránily otevření očí. Upálíme znovu Giordana Bruna? Kdyby nebylo agresivních aktů jako okupace Palestiny sionisty, zničení blahobytné Libye, invaze do Afghánistánu a Iráku či snahy o destabilizaci Sýrie, nebylo by uprchlíků. I Francie, která dnes truchlí, je na tom vinna. A to nemalou měrou. A tak všichni ti dnešní „demokraté“, kteří podporovali vraždění v jiných částech světa pro svůj vlastní prospěch, zapalují svíčky u Vítězného oblouku, který nese bronzové desky se jmény nejhanebnějších válečných aktů, jichž se Francie účastnila – války v Indočíně, na Suezu, v Koreji a v Alžírsku. Pozůstatky éry kolonialismu a neokoloniální snahy se vrací jako bumerang. Obyvatelé bývalých kolonií žádají svůj díl, místo toho dochází k frustraci v životě v nedůstojných podmínkách. Vražda pařížských novinářů je neospravedlnitelná. Je však otázkou, zda urážka náboženského cítění se rovná svobodě slova. Zkuste si podobné karikatury kreslit v Polsku, kde se dnes najdou fundamentalisté, kteří by z pozic křesťanského fanatismu upalovali nepohodlné.

Kdyby nebylo kapitalismu, imperialismu a jeho válek, nebylo by tak silné migrace, nebylo by uprchlíků, frustrace, mnohdy i oprávněné zášti. Dnes brečí nad vraždou 12 novinářů v Paříži, před několika měsíci mlčeli k vraždě 17 novinářů izraelskými vojáky v Gaze. Smrt jednotlivce se stala tragédií, smrt tisíců statistikou. Kde zůstalo svědomí? Zbylo jenom pokrytectví, trapná gesta. Ti, kteří v roce 1961 shazovali Alžířany do Seiny, se dnes ve stejném městě tváří jako největší humanisté.

Kdo zná historii lidstva, ví, že nejhorších zločinů bylo dopuštěno ve jménu křesťanství, v křesťanském fundamentalismu byla vypalována města, byly uskutečňovány pogromy či inkvizice. Judaistický fundamentalismus může svou agresivitou, nelidskostí a rasismem za vznik muslimského, stejně tak jako je severoamerický protestantský fundamentalismus podněcovatelem svatých válek tohoto tisíciletí, které mají za cíl krom politických a ekonomických výhod i převálcovat konkurenční náboženství. Kdo zná historii, ví, že judaistický fundamentalismus zplodil ten muslimský a že muslimští fundamentalisté byli podporováni USA jako klacek proti socialistickému táboru a lidově demokratickým režimům a hnutím v arabských zemích. Kde byl muslimský fundamentalismus za egyptského prezidenta Násira, za libyjské Zelené revoluce nebo za afghánského prezidenta Tarakího? Dýka v zádech Kaddáfího se v lednu tohoto roku Francii vrátila. Dokud zůstane na pozicích neokolonialismu, budou se logicky tyto činy opakovat.

Byly to tyto tolik vzpomínané „evropské“ hodnoty, které mají na svědomí dvě světové války, genocidy rukama kolonialistů a vzestup fašismu a rasismu. Byla to Evropa, z níž vzešel hnědý mor, byly to hodnoty „křesťanské“ civilizace, které stály za vypleněním Cařihradu ve středověku, stejně tak jako stály desítky milionů obětí ve 20. století. Bylo to v Evropě rok před miléniem, kdy byl bombardován Evropany a jejich americkými soukmenovci evropský stát, kdy bylo zavražděno 2500 lidí. Vzpomenete si? Zamysleme se i nad úlohou náboženství v moderní společnosti vůbec, nad jeho smyslem. Jsem ateista. Pokud jsme se uvolili být tolerantní k náboženské víře lidí, tak všech. Toleranci k těm, kteří ve své víře hledají smysl života a cestu ke spasení. Hanbu těm, kteří v něm mají nástroj politické a ekonomické moci. Jaký je rozdíl mezi kostelem, synagogou nebo mešitou? Žádné náboženství nemá na světě monopol. A je otázkou, jestli je vůbec nějakého náboženství třeba. Zda i přes všechnu toleranci nebylo této kořalky za staletí vypito přespříliš.

 M. Peč