Převzato ze stránek www.komsomol.cz
12 obětí je tragédie, ale co
ty miliony vašich obětí?
13. 1. 2015
Neospravedlnitelný
akt teroru, zavraždění dvanácti pařížských novinářů, se stal záminkou pro
rozpoutávání šovinistických akcí s cílem zviditelnění politických loutek, s
cílem zatemnit pravou podstatu věci v kontextu dějin a současnosti a zasít
nesnášenlivost, která je jedním z pilířů současného stavu. Lež se stala zbraní
jako v čase hořícího Reichstagu či newyorského 11.
září. Dnešní hysterie nad tuctem zavražděných se dostává do kontrastu s
tichem po 6 tisících zavražděných v Gaze v létě minulého roku. Podivná
matematika věštící deficit svědomí a amorálnost této pokřivené morálky.
Koneckonců nepříjemná matematika mluví jasně.
Počet obětí
tzv. „Islámského státu“, živeného USA jako další záminka pro vstup do této
bohaté oblasti, je paradoxně pořád menší než počet zavražděných v éře slovenské
farské republiky (1939-45), která bývá dnes v zemi našich sousedů často
glorifikována. Pomník „křesťanských“ hodnot nalezneme v Chorvatsku, kde jde
počet zavražděných odlišného vyznání či rasy v časech ustašovského státu do
statisíců. To je tedy ta vyspělost Evropy, kde se nedávno odehrál fašistický
puč v Kyjevě, v Pobaltí pochodují někdejší i dnešní nacisté, falanga je legální
ve Španělsku, Itálie se nezbavila černých košil, na Slovensku je hejtmanem
klerofašista a Polsko žije v mentálním středověku? Vatikán nadále považuje své
duchovní děti, diktátory Franca, Paveliče
nebo Pinocheta za nedotknutelné. Ukliďme si před
vlastním prahem.
Často se
operuje ženskou otázkou. Práva žen jsou v severoamerickém satelitu, jakým je
Saúdská Arábie, vskutku tristní. Jenže jak to v pozici satelitu této mocnosti
bývá – nekritizovatelná. Jenže jsou i jiné země nabízející odlišné možnosti,
řešení různých společenských problémů. Zatímco v Íránu, který se nachází po
porážce proamerické šáhovy diktatury od roku 1979 v éře Islámské revoluce, ženy
zastávají významné politické a společenské posty, v katolických zemích jako
Španělsko, Itálie nebo Polsko jsou často terčem domácího násilí. O
desetitisících dětí znásilněných dodnes nepotrestanými kněžími nemluvě. Korán
je prý netolerantní, zatímco ve Starém zákoně krev ze stránek jen teče. Arabové
jsou nesnášenliví, zatímco minulý rok skandovali občané izraelského hlavního
města hesla žádající jejich vyvraždění do posledního.
K čemu toto
vše slouží? K čemu je fundamentalismus, náboženství vůbec? K čemu jsou všechny
ty instituce, které zpochybňují výsledky vědy, posuny v životě společnosti? Aby
zabránily posunu ve stávajícím stavu, aby udržely stav nespravedlnosti a
všemožně zabránily otevření očí. Upálíme znovu Giordana
Bruna? Kdyby nebylo agresivních aktů jako okupace Palestiny sionisty, zničení
blahobytné Libye, invaze do Afghánistánu a Iráku či snahy o destabilizaci
Sýrie, nebylo by uprchlíků. I Francie, která dnes truchlí, je na tom vinna. A
to nemalou měrou. A tak všichni ti dnešní „demokraté“, kteří podporovali
vraždění v jiných částech světa pro svůj vlastní prospěch, zapalují svíčky u
Vítězného oblouku, který nese bronzové desky se jmény nejhanebnějších válečných
aktů, jichž se Francie účastnila – války v Indočíně, na Suezu, v Koreji a v
Alžírsku. Pozůstatky éry kolonialismu a neokoloniální
snahy se vrací jako bumerang. Obyvatelé bývalých kolonií žádají svůj díl, místo
toho dochází k frustraci v životě v nedůstojných podmínkách. Vražda pařížských
novinářů je neospravedlnitelná. Je však otázkou, zda urážka náboženského cítění
se rovná svobodě slova. Zkuste si podobné karikatury kreslit v Polsku, kde se
dnes najdou fundamentalisté, kteří by z pozic křesťanského fanatismu upalovali
nepohodlné.
Kdyby nebylo
kapitalismu, imperialismu a jeho válek, nebylo by tak silné migrace, nebylo by
uprchlíků, frustrace, mnohdy i oprávněné zášti. Dnes brečí nad vraždou 12
novinářů v Paříži, před několika měsíci mlčeli k vraždě 17 novinářů izraelskými
vojáky v Gaze. Smrt jednotlivce se stala tragédií, smrt tisíců statistikou. Kde
zůstalo svědomí? Zbylo jenom pokrytectví, trapná gesta. Ti, kteří v roce 1961
shazovali Alžířany do Seiny, se dnes ve stejném městě tváří jako největší
humanisté.
Kdo zná
historii lidstva, ví, že nejhorších zločinů bylo dopuštěno ve jménu
křesťanství, v křesťanském fundamentalismu byla vypalována města, byly
uskutečňovány pogromy či inkvizice. Judaistický fundamentalismus může svou
agresivitou, nelidskostí a rasismem za vznik muslimského, stejně tak jako je
severoamerický protestantský fundamentalismus podněcovatelem svatých válek
tohoto tisíciletí, které mají za cíl krom politických a ekonomických výhod i
převálcovat konkurenční náboženství. Kdo zná historii, ví, že judaistický
fundamentalismus zplodil ten muslimský a že muslimští fundamentalisté byli
podporováni USA jako klacek proti socialistickému táboru a lidově demokratickým
režimům a hnutím v arabských zemích. Kde byl muslimský fundamentalismus za
egyptského prezidenta Násira, za libyjské Zelené
revoluce nebo za afghánského prezidenta Tarakího?
Dýka v zádech Kaddáfího se v lednu tohoto roku
Francii vrátila. Dokud zůstane na pozicích neokolonialismu, budou se logicky
tyto činy opakovat.
Byly to tyto
tolik vzpomínané „evropské“ hodnoty, které mají na svědomí dvě světové války,
genocidy rukama kolonialistů a vzestup fašismu a rasismu. Byla to Evropa, z níž
vzešel hnědý mor, byly to hodnoty „křesťanské“ civilizace, které stály za
vypleněním Cařihradu ve středověku, stejně tak jako stály desítky milionů obětí
ve 20. století. Bylo to v Evropě rok před miléniem, kdy byl bombardován
Evropany a jejich americkými soukmenovci evropský stát, kdy bylo zavražděno
2500 lidí. Vzpomenete si? Zamysleme se i nad úlohou náboženství v moderní
společnosti vůbec, nad jeho smyslem. Jsem ateista. Pokud jsme se uvolili být
tolerantní k náboženské víře lidí, tak všech. Toleranci k těm, kteří ve své
víře hledají smysl života a cestu ke spasení. Hanbu těm, kteří v něm mají
nástroj politické a ekonomické moci. Jaký je rozdíl mezi kostelem, synagogou
nebo mešitou? Žádné náboženství nemá na světě monopol. A je otázkou, jestli je
vůbec nějakého náboženství třeba. Zda i přes všechnu toleranci nebylo této
kořalky za staletí vypito přespříliš.
M. Peč