Marxismus a současná hospodářská krize

Celosvětová všeobecná hospodářská krize se nezadržitelně rozvíjí a samozřejmě zaklepala na dveře i České republiky. Po několikaměsíčním předstírání, že se nic neděje, nastalo usilovné hledání východisek z krize. Vláda si na pomoc přivolala Národní ekonomickou radu vlády - NERV. Jak příznačná zkratka: situace skutečně brnká na nervy nejen plebejskému lidu, ale i „elitě" národa. Vždyť málokdo tento krach očekával. Ani personální pilíře vlády - její předseda a ministr financí - ještě v závěru loňského roku vůbec nepřipouštěli, že naše země, údajně evropský to výlupek veškeré dokonalosti, by mohla být nějakou krizí vůbec zasažena. Proto se také nepřipouštělo hovořit o krizi v jejím pravém slova smyslu, ale „jen" o recesi.

Dosud se tvrdá kritika, většinou vytržená ze souvislostí, překroucená a lživá připouštěla jen k období budování socialismu. Tomu období, které navazujíc na výsledky práce předchozích generací, mnohonásobně rozmnožilo společenské bohatství. Tomu období, které vytvořilo obrovské hodnoty, takže dosud bylo z čeho rozdávat, co prodávat, co tunelovat, co rozkrádat. Stále byly zdroje na zalepování rozpočtových děr a utlumování rostoucí nespokojenosti ve společnosti. Teprve zničující dopady současné krize na mnohé podniky i celé obory národního hospodářství spojené s masovým růstem nezaměstnanosti, nastavily dnešní kapitalistické společnosti pravé zrcadlo.

Nyní, kdy si o reálném stavu kapitalistické světové ekonomiky i našeho národního hospodářství již nelze jenom lhát, se existence krize připouští. Hledají se její příčiny a navrhují opatření ke zmírnění vznikajících dopadů. Při zdůvodňování příčin krize jsou vyslovována různá stanoviska. Často se vyskytuje názor, že krizi zavinily banky v USA svými chybnými hypotékami, že tedy krize vznikla a je důsledkem chybných rozhodnutí bankovního sektoru Spojených států a my jako součást globalizovaného světa přirozeně dopady takto vzniklé krize též pociťujeme. Rovněž se hovoří také o nadvýrobě, tedy přesycení trhů, zvláště průmyslovým zbožím. Jistě můžeme v těchto oblastech - ale nejen v nich - hledat příčinnost krize. Tyto názory se však vyhýbají těm nejzákladnějším příčinám krize, příčinám tkvícím v podstatě kapitalistického výrobního způsobu a této, v dějinách kapitalismu dosud největší hospodářské krize.

Pro státem ovládanou propagandistickou mašinerii je příznačné, že příčiny krize jsou zakrývány záměrně a je nutno připustit, že často se o nich vůbec neví. Jak by také mohli apologeti kapitalismu přiznat, že současná krize je jenom jedním z nevyhnutelných soustavně se opakujících krachů kapitalistického výrobního způsobu a jím produkovaných výrobních vztahů? To by přece museli uznat, že má pravdu onen „zatrpklý stařík“ – Karel Marx - jak jej v popřevratové euforii nazval jistý „politik, filozof, historik, ekonom a dramatik" - zkrátka jeden z českých „odborníků na všechno", pravděpodobně nový český Jára Cimrman na přelomu dvacátého a jednadvacátého století.

Karel Marx spolu s Bedřichem Engelsem popsali kapitalistický způsob výroby, jeho konkrétní stav i tendence vývoje ve svých prvních dílech již před vice než 150 lety. Rozhodující prací se v tomto směru stal Marxův Kapitál, který' je v této problematice nepřekonatelným dílem. V době, kdy Marx zkoumal tehdejší kapitalistickou společnost a na základě logicko-historické analýzy vyvozoval závěry k tendenci jejího vývoje, byla pravda jiná doba. S výjimkou tisku neexistovaly další prostředky masové komunikace, oblohou se neproháněly ptákům podobné stroje těžší vzduchu, lidstvo nedokázalo pronikat do nitra hmoty ani za pozemské hranice. Kapitalistické výrobní vztahy byly však již natolik rozvinuté, že Marx z nich dokázal vyvodit společenské zákonitosti, které mají i v současné době stejné opodstatnění a stejnou platnost jako v dobách Marxových.

Uplatňování Marxem odhalených společenských zákonitostí nyní probíhá na mnohem vyšším stupni rozvoje civilizace. Jeho společensko-ekonomické objevy jsou však i v nových poměrech stejně platné a nezpochybnitelné jako objevy ve vědách přírodních. Vědecké objevy géniů lidského ducha jsou totiž nadčasové. Pro svůj vědecký a geniální nadčasový přínos pro lidskou společnost byl Marx jistě ne náhodou v září 1999 v politicky nezávislé anketě organizované britskou stanicí BBC označen za největšího myslitele právě končícího tisíciletí. Marx byl rozhodnutím respondentů zařazen na samý vrchol takové společnosti, kterou tvořili Albert Einstein (druhý v pořadí), Immanuel Kant, René Descartes, Isaac Newton, Stephan Hawking a další. Organizátoři zmíněné ankety nakonec přiznali. že dnes je práce Karla Marxe jako sociálního vědce, historika, filozofa a revolucionáře vysoce oceňována i samotnými akademiky.

Vraťme se ke krizím. V čem je jejich skutečná příčina? A jak je možné, že se kapitalisté nedokázali této krizi vyhnout? Jsou zde přece značné historické zkušenosti. Vždyť první všeobecná krize kapitalistického výrobního způsobu vypukla již počínaje rokem 1825. Od té doby prošla kapitalistická společnost desítkami velkých odvětvových a regionálních krizí, všeobecných krizí nevyjímaje. A to není řeč o dalších stovkách krizí velkých podniků a celých oborů, ani o milionech zkrachovalých drobných a středních podnikatelů.

Marx charakterizuje krize jako výbuch, který je dočasným násilným řešením porušené rovnováhy mezi výrobou a spotřebou. Vyvozuje, že kapitalistický způsob výroby není dán společenskými potřebami. Jeho cílem je periodické zhodnocování používaného kapitálu, tvorba zisku sloužící k tvorbě nového kapitálu. Uvádí: „Pravou hranicí kapitalistické výroby je sám kapitál, je jí to, že kapitál a jeho sebezhodnocení je výchozím a konečným bodem, motivem a účelem výroby, že výroba je jen výrobou pro kapitál“. Z odtržení výroby od společenských potřeb pak vzniká po letech prosperity nadvýroba.

0 následném omezení výroby ve skutečnosti tedy nerozhoduje poměr výroby ke společenským potřebám, k dosažené úrovni při uspokojování potřeb lidí, nýbrž míra zisku z používaného kapitálu. Pro kapitalistu je kardinální otázka ne uspokojování něčích potřeb, ale poměr zisku k používanému kapitálu, tudíž schopnost přivlastňování životní podmínky kapitálu: nezaplacené práce. Míra zisku ruku v ruce s vykořisťováním pracovní síly tak tkví v samé podstatě smyslu kapitalistické výroby a předurčuje i vznik krizí. Bez vykořisťování pracovní síly by nemělo smyslu pro kapitalistu, aby podnikal, může však jako kapitalista podnikat jen potud, pokud si přisvojuje vytvořenou nadhodnotu a tuto zpět vrhá jako nový kapitál do dalšího zhodnocovacího procesu, který se časem stává opět nekontrolovatelným. Výroba se tedy koneckonců nezastavuje nebo neomezuje proto, že jsou potřeby uspokojeny, že je nadvýroba, ale proto, že používaný kapitál nevytváří očekávaný zisk. Nadvýroba je již jen všeobecně zjevným průvodním jevem narušeného smyslu kapitalistického podnikání.

Sama nadvýroba je navíc ovlivněna fiktivní poptávkou. Společenská dělba práce vedla k tomu, že se od výroby oddělil obchod, který sleduje svůj vlastní pohyb, i když je výrobou ovlivňován. Podle Marxe vzniká tak situace, že rozsah výroby se do určité doby vůbec neřídí zákonem nabídky a poptávky. Výroba se může nerušeně rozvíjet dokonce v rozšířeném měřítku i za situace, kdy vyrobené zboží ještě nevstoupilo do osobní spotřeby. Marx k tomu uvádí: „Spotřeba zboží není zahrnuta do koloběhu kapitálu, z něhož vzešla…Jakmile se podaří (průmyslovému kapitalistovi) zboží prodat (obchodníkovi), probíhá z hlediska kapitalistického výrobce všechno normálně…celý proces reprodukce může být ve stavu největšího rozkvětu – a přesto může velká část zboží přecházet do sféry spotřeby jen zdánlivě, ve skutečnosti může ležet neprodáno v rukou překupníků, tedy být fakticky stále ještě na trhu. Ale proud zboží jde za proudem a nakonec se ukáže, že dřívější proud byl jen zdánlivě pohlcen spotřebou.“

V momentě, kdy kapitalista zjistí, že je jeho zboží na trhu nerealizováno, že mu jeho podnikání již nepřináší očekávanou míru zisku, začne jednat: nastává čas k omezování či úplnému zastavení výroby, k propouštění lidí z práce, k výzvám na pochopení situace. V této době vstupuje do hry také stát: jsou přijímána podpůrná opatření a zákony, které přenášejí řešení – za kapitalismu jak jinak – hlavně na bedra pracujících. Třída vykořisťovatelů a jejich lokajové budou naproti tomu nadále žít ze svých nadměrných zisků, tučných honorářů, zlatých padáků, bankovních a daňových podvodů.

V současné krizi je kromě jiných oborů nepřehlédnutelně zasažen automobilový průmysl. Nové výrobní kapacity tohoto odvětví se v posledních letech budovaly ne především proto, aby byla uspokojena nenasycená poptávka, ani ne proto, že by vložený kapitál do nově budovaných zařízení nemohl být použit v zemích jeho původu, ale opět především proto, že v cizině, zejména ve východoevropských a asijských zemích ho mohlo být využito s vyšší mírou zisku. Značné výrobní kapacity mohou však vytvářet nežádoucí jednostrannost a závislost národního hospodářství na tomto výlučném oboru a stávají se pro některé země vstupem na tenký led. Ze zkušenosti víme, že jakmile se v jakémkoli oboru objeví nová možnost k posílení výroby s vyšší mírou zisku, kapitál se nemilosrdně přesouvá za svou potravou – vykořisťováním méně placené práce. Zavádění tzv. šrotovného může zčásti pomoci k omezení současných problémů tohoto oboru. Vzhledem proklamované dočasnosti tohoto opatření, nejedná se o opatření systémové a nabízí se otázka: A co bude dál, až bude poptávka uspokojena? Jaký další obor by rovněž potřeboval své „šrotovné“? A nejsou snad u nás obory a odvětví, které místo opodstatněné podpory byly spíše „sešrotovány“?!

K peněžnímu trhu

Znovu je třeba připomenout společenskou dělbu práce, která způsobila osamostatnění obchodu s penězi. Finanční kapitalista ale také potřebuje neustále svůj kapitál zhodnocovat. A tak nejenže si buduje prostřednictvím cenných papírů, akcií atd., vládu nad částí výroby, ale pouští se i do operací s výrobou přímo nesouvisejících. Hypotéky, které poskytovaly banky Spojených států na podporu bydlení, i další účelové půjčky, nebyly žádným milodarem finančních kapitalistů, i když byly motivovány i politicky a státem podporované. Lidé si půjčovali nejen na bydlení, ale na vše, co si nemohli dopřát ze svých skrovných peněžních příjmů. Ostatně to známe i ze zkušeností v naší zemi.

V tomto směru jsou státní i podnikové nástroje propagace skvěle propracovanou metodou psychologického nátlaku: Nemáš na bydlení? – Pomůžeme ti, vezmi si půjčku. Nemáš na dovolenou? – Pomůžeme ti, vezmi si půjčku. Nemáš na vánoční dárky? – Pomůžeme ti, vezmi si půjčku. Nemůžeš svým dětem umožnit vzdělání? – Pomůžeme ti, vezmi si půjčku. Když k tomu připočteme nekonečné seriály ze života společenské smetánky, propagující bezstarostný život, blahobyt, peníze, krásné ženy a svalnaté muže, výsledek se rychle dostaví. Lidé se chtějí alespoň přiblížit svým idolům a zadlužují se, aniž by jim bylo řádně vysvětleno nebezpečí a důsledky z něho vyplývající v případě, kdy dojde ke ztrátě schopnosti své dluhy splácet. K tomu dochází vždy, pokud se hroutí ekonomika. A hroutí-li se ekonomika, hroutí se i tolik proklamovaný tržně orientovaný kapitalistický takzvaný sociální stát. Lidé nejsou schopni nejen splácet své dluhy, ale ani nejsou schopni uspokojovat v obvyklé úrovni své další potřeby. Nahromaděné zboží i služby nemohou odplývat do osobní spotřeby. Vzniká tak nadbytek, jehož příčinou je u části obyvatelstva relativní, u jiné části obyvatelstva absolutní chudoba. Tu již někteří ekonomové označují za jednu z významných příčin současné krize. To ale přece tvrdil již Karel Marx.

Za krize vzniká všeobecná nedůvěra v bankovní systém. Soukromé osoby se instinktivně spoléhají na držbu peněz v hotovosti, pokud vůbec nějakou hotovost mají. Průmysloví kapitalisté neradi riskují z obavy z možných ztrát, bankéři se též snaží zajistit si větší rezervy. Úvěrový systém najednou vázne. Nastupuje tedy státní pumpování peněz do bank a vybraných oborů, aby se obchody opět rozhýbaly. Podpůrné prostředky bankám i výrobním firmám však neslouží jen svému účelu určení. V rozprodaném, restituovaném a privatizovaném národním hospodářství, obecně v kapitalistickém hospodářství, skončí z velké části jako dividendy domácích a zahraničních zbohatlíků, někdy skrytě odplují přes různé daňové ráje a tunelování pro různé mafie a zkorumpované politiky. Kde jinde mohly skončit zmizelé miliardové částky například bankéře Madoffa? Ty se přece nemohly vejít jen do jeho osobní spotřeby. Elita superboháčů, která vždy těží z kapitalistického výrobního způsobu, z něho těžila před krizí a bude z něho těžit i v době krize, a stejně tak i ze způsobu jejího překonávání. Naproti tomu životy milionů obyčejných lidí tradičně zůstanou pouhou ekonomickou surovinou kapitálu.

Uvnitř kapitalistického výrobního způsobu neexistuje spravedlivé řešení krize. Svědčí o tom i obtížnost, s níž se mezi jinak renomovanými ekonomy a politiky dosahuje shody v názorech na způsob jejího překonávání. Vedoucí představitel Evropské unie pan Barroso se velice mýlil, když na tiskové konferenci po skončení summitu zemí G20 prohlásil, že byla přijata taková opatření, aby se podobná krize již neopakovala. Krize jsou pro tento systém přirozeným jevem, vždy přicházely a budou přicházet. I po překonání této krize budou přicházet krize nové – oborové, odvětvové, regionální i všeobecné. Bude se jen měnit hloubka krizí, délka průmyslových cyklů, dopady a důsledky krizí v závislosti na dosaženém stupni výrobních sil, vědecko-technického rozvoje a politických zkušeností buržoazie. Kapitalistický výrobní způsob vždy bude časem selhávat, vždy bude procházet obdobími oživení, prosperity a konjunktury, při které se ale připravuje nový krach a stagnace. Všechny prvky výroby – výrobní prostředky, životní prostředky i souhrnní dělníci se opět nahromadí v nadbytek.

Hledání ekonomických, organizačních, finančních, technologických aj. východisek z krize vždy jen vyčerpává stávající možnosti, nezabraňuje však krizím novým. Masová výroba dosud nebývalých rozměrů snažící se uspokojit celosvětový trh, jakož i rostoucí hodnota neustále zdokonalovaného fixního kapitálu v důsledku vědecko-technického rozvoje, a s tím spojené rostoucí nároky na reprodukci pracovní síly – to vše přispívá k tomu, že v současné krizi budou přímo i nepřímo ničeny mnohem větší hodnoty nežli kdykoliv v minulosti. Někteří politici se pohoršují nad tím, pokud je současná krize přirovnávána ke krizi z třicátých let minulého století. Mohou si však být jisti, že promrhanými prostředky bude současná krize důslednější nežli kterákoli z krizí předešlých.

V dobách krize nejzřetelněji vystupují hluboké sociální rozdíly a rozpor uvnitř jednotlivých zemí i mezi jednotlivými zeměmi navzájem. Nejkrutějším důsledkem krizí je pauperizace pracujících mas, zbídačování a morální utrpení prostého lidu, citové odcizení, rozbité rodiny. Pro mnoho lidí je v tomto směru celé uplynulé dvacetileté období jednou velkou krizí. Jejím nejzřetelnějším důsledkem jsou všichni ti, kdo si za uplynulých dvacet let „vítězného tažení pravdy a lásky“ ze zoufalství sáhli na život. Je to krutá daň a to, že lidé uvěřili největšímu podvodu v historii naší země. J.K.

(převzato z Československého komunisty/JISKRY – čísla 132-133 a čísla 134)