Marxismus
a současná hospodářská krize |
Celosvětová všeobecná
hospodářská krize se nezadržitelně
rozvíjí a samozřejmě zaklepala na dveře i
České republiky. Po
několikaměsíčním
předstírání, že se nic neděje, nastalo
usilovné hledání východisek z krize. Vláda
si na pomoc přivolala Národní ekonomickou radu
vlády - NERV. Jak příznačná zkratka: situace
skutečně brnká na nervy nejen plebejskému lidu, ale i
„elitě" národa. Vždyť málokdo tento
krach očekával. Ani personální pilíře
vlády - její předseda a ministr financí - ještě
v závěru loňského roku vůbec
nepřipouštěli, že naše země, údajně
evropský to výlupek veškeré dokonalosti, by mohla
být nějakou krizí vůbec zasažena. Proto se
také nepřipouštělo hovořit o krizi v jejím
pravém slova smyslu, ale „jen" o recesi. Dosud se tvrdá kritika,
většinou vytržená ze souvislostí,
překroucená a lživá připouštěla jen k
období budování socialismu. Tomu období,
které navazujíc na výsledky práce
předchozích generací, mnohonásobně
rozmnožilo společenské bohatství. Tomu období,
které vytvořilo obrovské hodnoty, takže dosud bylo z
čeho rozdávat, co prodávat, co tunelovat, co
rozkrádat. Stále byly zdroje na zalepování
rozpočtových děr a utlumování rostoucí
nespokojenosti ve společnosti. Teprve zničující dopady
současné krize na mnohé podniky i celé obory
národního hospodářství spojené s
masovým růstem nezaměstnanosti, nastavily dnešní
kapitalistické společnosti pravé zrcadlo. Nyní, kdy si o reálném stavu
kapitalistické světové ekonomiky i našeho národního hospodářství již nelze jenom
lhát, se existence krize připouští. Hledají se její příčiny a
navrhují opatření ke zmírnění
vznikajících dopadů. Při zdůvodňování
příčin krize jsou vyslovována různá
stanoviska. Často se vyskytuje
názor, že krizi zavinily banky v USA svými chybnými
hypotékami, že tedy krize vznikla a je důsledkem
chybných rozhodnutí bankovního sektoru Spojených
států a my jako součást globalizovaného světa
přirozeně dopady takto vzniklé krize též
pociťujeme. Rovněž se hovoří také o
nadvýrobě, tedy přesycení trhů,
zvláště průmyslovým
zbožím. Jistě můžeme v těchto oblastech - ale
nejen v nich - hledat příčinnost krize. Tyto názory
se však vyhýbají těm
nejzákladnějším příčinám
krize, příčinám tkvícím
v podstatě kapitalistického výrobního
způsobu a této, v dějinách kapitalismu dosud
největší hospodářské krize. Pro státem ovládanou propagandistickou
mašinerii je příznačné, že příčiny
krize jsou zakrývány záměrně a je nutno
připustit, že často se o nich vůbec neví. Jak by
také mohli apologeti kapitalismu přiznat, že
současná krize je jenom jedním z nevyhnutelných
soustavně se opakujících krachů
kapitalistického výrobního způsobu a jím
produkovaných výrobních vztahů? To by přece
museli uznat, že má pravdu onen „zatrpklý
stařík“ – Karel Marx - jak jej v popřevratové
euforii nazval jistý „politik, filozof, historik, ekonom a
dramatik" - zkrátka jeden z českých
„odborníků na všechno", pravděpodobně
nový český Jára Cimrman na přelomu
dvacátého a jednadvacátého století. Karel Marx spolu s Bedřichem Engelsem popsali
kapitalistický způsob výroby, jeho konkrétní
stav i tendence vývoje ve svých prvních dílech
již před vice než
150 lety. Rozhodující prací se v tomto směru stal
Marxův Kapitál, který' je v této problematice
nepřekonatelným dílem. V době, kdy Marx zkoumal tehdejší
kapitalistickou společnost a na základě
logicko-historické analýzy vyvozoval závěry k
tendenci jejího vývoje, byla pravda jiná doba. S
výjimkou tisku neexistovaly další prostředky
masové komunikace, oblohou se neproháněly ptákům
podobné stroje těžší vzduchu, lidstvo
nedokázalo pronikat do nitra hmoty ani za pozemské hranice.
Kapitalistické výrobní vztahy byly však již natolik
rozvinuté, že Marx z nich dokázal vyvodit
společenské zákonitosti, které mají i v
současné době stejné opodstatnění a
stejnou platnost jako v dobách Marxových. Uplatňování Marxem
odhalených společenských zákonitostí
nyní probíhá na mnohem vyšším stupni
rozvoje civilizace. Jeho společensko-ekonomické objevy jsou
však i v nových poměrech stejně platné a
nezpochybnitelné jako objevy ve vědách
přírodních. Vědecké objevy géniů
lidského ducha jsou totiž nadčasové. Pro svůj
vědecký a geniální nadčasový přínos
pro lidskou společnost byl Marx jistě ne náhodou v
září 1999 v politicky nezávislé anketě
organizované britskou stanicí BBC označen za největšího myslitele
právě končícího tisíciletí. Marx
byl rozhodnutím respondentů zařazen na samý vrchol takové společnosti, kterou tvořili
Albert Einstein (druhý
v pořadí), Immanuel Kant, René Descartes, Isaac Newton, Stephan Hawking a další. Organizátoři zmíněné
ankety nakonec přiznali. že dnes je práce Karla Marxe jako sociálního vědce, historika, filozofa a revolucionáře vysoce oceňována
i samotnými akademiky. Vraťme se ke krizím. V čem je
jejich skutečná příčina? A jak je
možné, že se kapitalisté nedokázali
této krizi vyhnout? Jsou zde přece značné
historické zkušenosti. Vždyť první
všeobecná krize kapitalistického výrobního
způsobu vypukla již počínaje rokem 1825. Od té
doby prošla kapitalistická společnost desítkami
velkých odvětvových a regionálních krizí, všeobecných krizí
nevyjímaje. A to není řeč o dalších
stovkách krizí velkých podniků a celých
oborů, ani o milionech zkrachovalých drobných a
středních podnikatelů. Marx charakterizuje krize jako výbuch,
který je dočasným násilným
řešením porušené rovnováhy mezi
výrobou a spotřebou. Vyvozuje,
že kapitalistický způsob výroby není dán
společenskými potřebami. Jeho cílem je periodické
zhodnocování používaného kapitálu, tvorba
zisku sloužící k tvorbě nového kapitálu.
Uvádí: „Pravou hranicí kapitalistické
výroby je sám kapitál, je jí to, že kapitál a jeho sebezhodnocení je výchozím a
konečným bodem, motivem a účelem výroby,
že výroba je jen výrobou pro kapitál“. Z odtržení
výroby od společenských potřeb pak vzniká po
letech prosperity nadvýroba. 0 následném omezení výroby ve skutečnosti tedy nerozhoduje
poměr výroby ke společenským potřebám,
k dosažené úrovni při uspokojování
potřeb lidí, nýbrž
míra zisku z používaného kapitálu. Pro
kapitalistu je kardinální otázka ne uspokojování
něčích potřeb, ale poměr zisku k
používanému kapitálu, tudíž schopnost
přivlastňování životní podmínky kapitálu: nezaplacené práce.
Míra zisku ruku v ruce s vykořisťováním
pracovní síly tak tkví v samé podstatě
smyslu kapitalistické výroby a předurčuje i vznik
krizí. Bez vykořisťování pracovní síly
by nemělo smyslu pro kapitalistu, aby podnikal, může však
jako kapitalista podnikat jen potud, pokud si přisvojuje vytvořenou
nadhodnotu a tuto zpět vrhá jako
nový kapitál do dalšího zhodnocovacího
procesu, který se časem stává opět
nekontrolovatelným. Výroba se tedy koneckonců nezastavuje
nebo neomezuje proto, že jsou potřeby uspokojeny, že je nadvýroba,
ale proto, že používaný kapitál
nevytváří očekávaný zisk. Nadvýroba je již jen všeobecně
zjevným průvodním jevem narušeného smyslu kapitalistického
podnikání. Sama nadvýroba je navíc ovlivněna
fiktivní poptávkou. Společenská dělba
práce vedla k tomu, že se od výroby oddělil obchod,
který sleduje svůj vlastní pohyb, i když je
výrobou ovlivňován. Podle Marxe vzniká tak situace,
že rozsah výroby se do určité doby vůbec neřídí
zákonem nabídky a poptávky. Výroba se
může nerušeně rozvíjet dokonce v rozšířeném
měřítku i za situace, kdy vyrobené zboží
ještě nevstoupilo do osobní spotřeby. Marx k tomu
uvádí: „Spotřeba zboží není
zahrnuta do koloběhu kapitálu, z něhož
vzešla…Jakmile se podaří (průmyslovému
kapitalistovi) zboží prodat (obchodníkovi), probíhá
z hlediska kapitalistického výrobce všechno
normálně…celý proces reprodukce může
být ve stavu největšího rozkvětu – a
přesto může velká část zboží
přecházet do sféry spotřeby jen zdánlivě,
ve skutečnosti může ležet neprodáno v rukou
překupníků, tedy být fakticky stále
ještě na trhu. Ale proud zboží jde za proudem a nakonec
se ukáže, že dřívější proud byl
jen zdánlivě pohlcen spotřebou.“ V momentě, kdy kapitalista zjistí,
že je jeho zboží na trhu nerealizováno, že mu
jeho podnikání již nepřináší
očekávanou míru zisku, začne jednat:
nastává čas k omezování či
úplnému zastavení výroby,
k propouštění lidí z práce,
k výzvám na pochopení situace. V této
době vstupuje do hry také stát: jsou
přijímána podpůrná opatření a
zákony, které přenášejí řešení
– za kapitalismu jak jinak – hlavně na bedra
pracujících. Třída vykořisťovatelů a
jejich lokajové budou naproti tomu nadále žít ze
svých nadměrných zisků, tučných
honorářů, zlatých padáků,
bankovních a daňových podvodů. V současné krizi je kromě jiných
oborů nepřehlédnutelně zasažen automobilový
průmysl. Nové výrobní kapacity tohoto
odvětví se v posledních letech budovaly ne
především proto, aby byla uspokojena nenasycená
poptávka, ani ne proto, že by vložený kapitál
do nově budovaných zařízení nemohl být
použit v zemích jeho původu, ale opět
především proto, že v cizině, zejména
ve východoevropských a asijských zemích ho mohlo
být využito s vyšší mírou zisku.
Značné výrobní kapacity mohou však
vytvářet nežádoucí jednostrannost a
závislost národního hospodářství na
tomto výlučném oboru a stávají se pro
některé země vstupem na tenký led. Ze zkušenosti
víme, že jakmile se v jakémkoli oboru objeví
nová možnost k posílení výroby
s vyšší mírou zisku, kapitál se
nemilosrdně přesouvá za svou potravou –
vykořisťováním méně placené
práce. Zavádění tzv. šrotovného
může zčásti pomoci k omezení
současných problémů tohoto oboru.
Vzhledem proklamované dočasnosti tohoto
opatření, nejedná se o opatření
systémové a nabízí se otázka: A co bude
dál, až bude poptávka uspokojena? Jaký
další obor by rovněž potřeboval své „šrotovné“? A nejsou snad u nás
obory a odvětví, které místo
opodstatněné podpory byly spíše
„sešrotovány“?! K peněžnímu trhu Znovu je třeba připomenout
společenskou dělbu práce, která způsobila
osamostatnění obchodu s penězi. Finanční
kapitalista ale také potřebuje neustále svůj
kapitál zhodnocovat. A tak nejenže si buduje
prostřednictvím cenných papírů, akcií
atd., vládu nad částí výroby, ale
pouští se i do operací s výrobou
přímo nesouvisejících. Hypotéky,
které poskytovaly banky Spojených států na podporu
bydlení, i další účelové
půjčky, nebyly žádným milodarem
finančních kapitalistů, i když byly motivovány i
politicky a státem podporované. Lidé si půjčovali
nejen na bydlení, ale na vše, co si nemohli dopřát ze
svých skrovných peněžních
příjmů. Ostatně to známe i ze
zkušeností v naší zemi. V tomto směru jsou státní i
podnikové nástroje propagace skvěle propracovanou metodou
psychologického nátlaku: Nemáš na bydlení?
– Pomůžeme ti, vezmi si půjčku. Nemáš
na dovolenou? – Pomůžeme ti, vezmi si půjčku.
Nemáš na vánoční dárky? –
Pomůžeme ti, vezmi si půjčku. Nemůžeš
svým dětem umožnit vzdělání? – Pomůžeme
ti, vezmi si půjčku. Když k tomu připočteme
nekonečné seriály ze života společenské
smetánky, propagující bezstarostný život, blahobyt,
peníze, krásné ženy a svalnaté muže,
výsledek se rychle dostaví. Lidé se chtějí
alespoň přiblížit svým idolům a
zadlužují se, aniž by jim bylo řádně
vysvětleno nebezpečí a důsledky z něho
vyplývající v případě, kdy dojde
ke ztrátě schopnosti své dluhy splácet. K tomu
dochází vždy, pokud se hroutí ekonomika. A
hroutí-li se ekonomika, hroutí se i tolik proklamovaný
tržně orientovaný kapitalistický takzvaný sociální
stát. Lidé nejsou schopni nejen splácet své
dluhy, ale ani nejsou schopni uspokojovat v obvyklé úrovni
své další potřeby. Nahromaděné
zboží i služby nemohou odplývat do osobní
spotřeby. Vzniká tak nadbytek, jehož
příčinou je u části obyvatelstva relativní,
u jiné části obyvatelstva absolutní chudoba. Tu
již někteří ekonomové označují za
jednu z významných příčin
současné krize. To ale přece tvrdil již Karel Marx. Za krize vzniká všeobecná
nedůvěra v bankovní systém. Soukromé
osoby se instinktivně spoléhají na držbu peněz
v hotovosti, pokud vůbec nějakou hotovost mají.
Průmysloví kapitalisté neradi riskují z obavy
z možných ztrát, bankéři se
též snaží zajistit si větší rezervy.
Úvěrový systém najednou vázne. Nastupuje
tedy státní pumpování peněz do bank a vybraných
oborů, aby se obchody opět rozhýbaly. Podpůrné
prostředky bankám i výrobním firmám
však neslouží jen svému účelu určení.
V rozprodaném, restituovaném a privatizovaném
národním hospodářství, obecně
v kapitalistickém hospodářství,
skončí z velké části jako dividendy
domácích a zahraničních zbohatlíků,
někdy skrytě odplují přes různé
daňové ráje a tunelování pro
různé mafie a zkorumpované politiky. Kde jinde mohly
skončit zmizelé miliardové částky
například bankéře Madoffa? Ty se přece nemohly
vejít jen do jeho osobní spotřeby. Elita superboháčů,
která vždy těží z kapitalistického
výrobního způsobu, z něho těžila
před krizí a bude z něho těžit i
v době krize, a stejně tak i ze způsobu jejího
překonávání. Naproti tomu životy milionů
obyčejných lidí tradičně zůstanou pouhou
ekonomickou surovinou kapitálu. Uvnitř kapitalistického
výrobního způsobu neexistuje spravedlivé
řešení krize. Svědčí o tom i
obtížnost, s níž se mezi jinak
renomovanými ekonomy a politiky dosahuje shody v názorech
na způsob jejího překonávání. Vedoucí
představitel Evropské unie pan Barroso se velice mýlil,
když na tiskové konferenci po skončení summitu
zemí G20 prohlásil, že byla přijata taková
opatření, aby se podobná krize již neopakovala. Krize
jsou pro tento systém přirozeným jevem, vždy
přicházely a budou přicházet. I po
překonání této krize budou přicházet
krize nové – oborové, odvětvové,
regionální i všeobecné. Bude se jen měnit
hloubka krizí, délka průmyslových cyklů,
dopady a důsledky krizí v závislosti na
dosaženém stupni výrobních sil, vědecko-technického
rozvoje a politických zkušeností buržoazie.
Kapitalistický výrobní způsob vždy bude
časem selhávat, vždy bude procházet obdobími
oživení, prosperity a konjunktury, při které se ale
připravuje nový krach a stagnace. Všechny prvky
výroby – výrobní prostředky,
životní prostředky i souhrnní dělníci se
opět nahromadí v nadbytek. Hledání ekonomických, organizačních,
finančních, technologických aj. východisek
z krize vždy jen vyčerpává
stávající možnosti, nezabraňuje však
krizím novým. Masová výroba dosud
nebývalých rozměrů snažící se
uspokojit celosvětový trh, jakož i rostoucí hodnota
neustále zdokonalovaného fixního kapitálu
v důsledku vědecko-technického rozvoje, a
s tím spojené rostoucí nároky na reprodukci
pracovní síly – to vše přispívá
k tomu, že v současné krizi budou
přímo i nepřímo ničeny mnohem
větší hodnoty nežli kdykoliv v minulosti.
Někteří politici se pohoršují nad tím,
pokud je současná krize přirovnávána ke krizi
z třicátých let minulého století. Mohou
si však být jisti, že promrhanými prostředky
bude současná krize důslednější nežli
kterákoli z krizí předešlých. V dobách krize nejzřetelněji vystupují
hluboké sociální rozdíly a rozpor uvnitř
jednotlivých zemí i mezi jednotlivými zeměmi
navzájem. Nejkrutějším důsledkem krizí je
pauperizace pracujících mas,
zbídačování a morální utrpení
prostého lidu, citové odcizení, rozbité rodiny.
Pro mnoho lidí je v tomto směru celé uplynulé
dvacetileté období jednou velkou krizí. Jejím
nejzřetelnějším důsledkem jsou všichni ti,
kdo si za uplynulých dvacet let „vítězného
tažení pravdy a lásky“ ze zoufalství
sáhli na život. Je to krutá daň a to, že
lidé uvěřili největšímu podvodu
v historii naší země. J.K. (převzato
z Československého komunisty/JISKRY –
čísla 132-133 a čísla 134) |
|