Proč je Čína dosud rozvojovou zemí?

Rozvojová země je zemí s nízkou úrovní sociálního a ekonomického rozvoje a relativně nízkým životním standardem. Takové země dosud dovršují svou proměnu z tradiční agrární společnosti v moderní industriální společnost. Od doby, kdy byl nastoupen kurs reformy a otevírání se, roste čínská ekonomika v průměru ročně o téměř 10 % a země dosáhla v ekonomickém a sociálním rozvoji nesporných úspěchů. Přesto však je Čína dosud rozvojovou zemí, to je zřejmé jak z ukazatele produkce na hlavu, tak z její ekonomické a sociální struktury. I když je to nepochybná (fundamentální) pravda, některé organizace a jednotlivci ji v průběhu minulých let zpochybňovali.

I. Někteří lidé, ať již záměrně, či bez postranních záměrů, popírali skutečnost, že ukazatele ekonomické produkce na hlavu jsou stále nízké

Když posuzujeme úroveň země, je důležité brát v úvahu nejen velikost její ekonomiky, ale také její přepočet na hlavu obyvatelstva. Ačkoli úhrnný HDP jako celek dosáhl v Číně v roce 2010 téměř 5,9 bilionu USD a učinil z ní druhou největší ekonomiku světa, jestliže rozdělíme čínský HDP na její populaci dosahující 1,3 miliardy, okamžitě se stane zřejmým obrovský rozdíl vůči rozvinutým zemím. Z tohoto hlediska ztělesňuje Čína klíčové charakteristiky rozvojové země. Podle statistik Světové banky tvořil čínský HDP na hlavu v roce 2009 pouze 3744 USD a nedosahoval ani 1/10 jeho výše v USA či Japonsku. Navíc, spotřeba na hlavu v Číně byla v témže roce 1306 USD, což je méně než jedna třetina světového průměru 5093 USD a pouze 4,0 % úrovně USA a Japonska. Ukazatele na hlavu přesněji vystihují životní a rozvojové podmínky lidu v konkrétní zemi. To je zřejmě obecně uznáváno, ale proč tedy někteří lidé tento fakt popírají a volí namísto takového ukazatele většinou velikost ekonomiky?

Především, tito lidé ve skutečnosti neprojevují starost o životní podmínky čínského lidu. Kdykoli často a zcela nadbytečně hovoří o lidských právech, využívají je jako zbraně k prosazování určitých zájmů. Stav lidských práv v Číně ukazuje na specifické životní a rozvojové podmínky každého ze 1,2 miliardy lidí, kteří tvoří čínskou populaci. Jestliže se tedy tito lidé skutečně starají o lidská práva čínského lidu, neměli by opomíjet tyto ukazatele produktu na hlavu. Tato kritéria jsou schopna lépe vystihnout přetrvávající a rozvojové podmínky, v nichž žije na 1,3 miliardy čínských lidí. Měli by uznat, že přes příznivé ukazatele velikosti své ekonomiky, zůstává Čína rozvojovou zemí.

Za druhé, někteří lidé se domnívají, že vzhledem k omezeným zdrojům a enviromentálním limitům by se lidé v rozvojových zemích, jako je Čína, neměli a ani nebudou moci těšit takovým standardům života jako lidé v rozvinutých zemích. Rozdělují národy ve světě na dva druhy: první druh jsou ty, které jsou oprávněny žít ve standardním dostatku, s opulentním životním stylem charakterizovaným vysokou spotřebou, což jim zajišťuje moderní industriální civilizace. Druzí žijí životem odpovídajícím rozvojovým zemím, jako je Čína. Příjem na hlavu a spotřeba u těchto národů zůstává nízká. Takže, třebaže by byly schopné svůj životní standard prostřednictvím rozvoje zvýšit, měly by od takového záměru upustit, protože ve výsledku by to vedlo k „lidské tragédii a katastrofě“. Lidé, kteří se přidržují takového mínění, si absolutně neváží práv národů Číny a v jiných rozvojových zemích podílet se na plodech, které rozvoj lidstva přináší.

Je prokázanou skutečností, že prostřednictvím pokroku technologie, díky inovacím v institucích a rozvojovým strategiím, které odpovídají národním podmínkám, jsou vyvíjející se země plně schopné připojit se k industrializovaným zemím a vstoupit do okruhu vysoce příjmových ekonomik. Klíčový problém, který je nutné řešit, je rovnost lidí v rozvojových zemích, jako je Čína, kteří by měli mít stejné oprávnění těšit se z plodů rozvoje lidstva a stejným právem se těšit ze života jako lidé v rozvinutých zemích. Nejen Čína má potřebu změnit svůj způsob ekonomického rozvoje, i rozvinuté země se potřebují zabývat svým extenzivním a stále pustošivějším životním stylem a způsoby růstu. V tomhle ohledu, pokud jde o podíl na globální odpovědnosti, musí rozvinuté země také respektovat princip rovnosti.

II. Vážné nerovnováhy v čínském rozvoji nebyly plně rozpoznány či se na ně s dostatečným důrazem nepoukazuje

Velká mezera mezi Čínou a rozvinutými zeměmi není mezi velkými městy a městskými sídlišti, ale ve venkovských oblastech. Disponibilní příjem a úroveň spotřeby na hlavu mezi obyvatelstvem venkova v Číně je méně než třetina těchto ukazatelů u obyvatelů měst. Koeficient obyvatelstva venkova, které je pokryto penzijním pojištěním, představuje méně než jednu třetinu ve srovnání s účastníky ve městech. Výdaje na zdravotní pojištění na hlavu tvoří ve venkovských oblastech méně než jednu šestinu obdobných výdajů ve městech. Vážná je v Číně nerovnováha mezi rozvojem v různých regionech. Například maloobchodní prodej spotřebního zboží na hlavu je ve východních oblastech Číny 2,3krát větší než v západních regionech. Významné disparity v rozvoji stále existují mezi různými regiony v týchž provinciích. Pokud jde o hrubý regionální produkt na hlavu, výdaje místních ovládá maloobchodní prodej spotřebního zboží, existuje například 2-4násobný rozdíl mezi deltou Perlové řeky a severní částí provincie Kvantung, stejně tak jako mezi jižní a severní částí provincie Jiangtsu. Ačkoli v minulých letech v Číně rychle rostla spotřeba luxusního zboží, neznamená to, že je Čína bohatou zemí. Naopak, rychlý růst luxusní spotřeby ukazuje, že se vzdálenost mezi bohatými a chudými v Číně rozšiřuje. Podle čínských kritérií chudoby dosáhl počet lidí v Číně, žijících v chudobě v roce 2009 326 milionů. Kdybychom použili kritéria Organizace spojených národů, nabobtnal by tento počet o 150 milionů, a kdybychom aplikovali kritéria užívaná v rozvinutých zemích, byl by ještě mnohem vyšší.

Nevyrovnaný regionální rozvoj v Číně způsobuje některá nedorozumění, pokud jde o úroveň rozvoje v Číně. Mnozí lidé, kteří přicházejí ze zahraničí do Číny, jsou krátkodobí návštěvníci, kteří mají tendenci zůstávat ve velkých městech v rozvojových regionech země. Současně čelí jazykové bariéře a omezením, pokud jde o to, co mohou spatřit, což způsobuje, že je pro ně velmi obtížné získat o čínských podmínkách a úrovni rozvoje jasný obraz. Výsledkem je, že jsou velmi pravděpodobně blízko tomu, že úrovni rozvoje v Číně neporozumí.

III. Rozsah a struktura čínského exportu způsobily, že někteří lidé přeceňují pozici Číny v mezinárodní dělbě práce

V minulosti byly hlavními exportéry produkovaného zboží rozvinuté ekonomiky. A tak, když se Čína stala největším exportérem ve světě, začali někteří lidé přeceňovat čínskou pozici v mezinárodní dělbě práce, nebrat dostatečně v úvahu změny, k nimž v mezinárodní průmyslové dělbě práce došlo. Jedním z hlavních důvodů, proč byla Čína schopna stát se tak rychle největším světovým vývozcem, je její aktivní účast na globální a východoasijské síti produkce. I když mají konečné produkty, které Čína vyváží, vysokou kvalitu, významný podíl na jejich hodnotě připadá na importované komponenty. Ve skutečnosti představuje domácí přidaná hodnota jen malou část čínského exportu. Navíc ve vztahu k rozvinutým zemím je čínský objem exportu na hlavu výrazně menší. V roce 2009 byla hodnota čínské produkce na hlavu pouze 1550 USD, tj. mnohem nižší než 8272 USD v Japonsku, 6926 USD v Německu a 5667 USD ve Spojených státech.

Špatně chápána může být také struktura komodit v čínském zahraničním obchodě. Z exportovaných čínských produktů je 95 % vyrobené zboží a přes 30% hi-tech produkty, což je proporce podobná té, kterou spatřujeme v rozvinutých zemích, jako jsou Spojené státy a Německo. Avšak hodnota, která je přidávána k tomuto v Číně produkovanému zboží, je dosahována hlavně na základě intenzifikace práce; nízkou hodnotu přidávají aktivity při jeho zpracování a montáži, a tak je tomu zvláště v případě produktů hi-tech. Naopak, rozvinuté země jsou schopny dosahovat vysoké přidané hodnoty pouze využíváním technologických aktivit s vysokou úrovní znalostí. Spotřebitelé na Západě mohou snadno zaznamenat efekt, který mají produkty označené Made in China v jejich každodenním životě, ale nemusí si uvědomovat nevýhody, které má Čína na méně viditelné frontě: ve službách obchodu. V celkovém obchodování představují čínský export hlavně produkty s vysokým obsahem práce a nízkým ziskem, zatímco importovány jsou hlavně produkty s vysokým technologickým obsahem a vysokým ziskem.

V kontrastu s obchodním přebytkem, pokud jde o zboží, obchodní deficit ve službách trvale vzrůstá. V roce 2009 dosáhl čínský obchodní deficit ve službách 29,4 USD miliardy, čímž se dostal do ostrého kontrastu k 143,3 miliardám USD přebytku obchodních služeb ve Spojených státech. Cena (náklad) čínských exportních produktů je udržována uměle nízko vzhledem k cenovým deformacím faktorů produkce, které způsobují, že mnozí lidé přeceňují konkurenceschopnost čínského zboží. Čína kladla po dlouhou dobu důraz na nízké ceny svých exportních produktů, aby zvětšila svůj podíl na trzích. Toho bylo dosaženo prostřednictvím racionálních faktorů, jako jsou nízké náklady na práci v Číně, ale také prostřednictvím iracionálních faktorů jako stlačování cen zdrojů, environmentálních nákladů a pracovních příjmů. Ačkoli v krátkodobém výhledu se zdálo, že se tak snižují ceny exportních produktů, ve skutečnosti se tak podrývala efektivita alokace zdrojů a rozvoj zdrojů lidských. Naopak se tak omezovala soutěživost v čínském průmyslu a ztěžovala přeměna čínského rozvojového modelu.

IV. Obrovské rezervy Číny v zahraniční měně způsobily, že někteří lidé přeceňují národní bohatství Číny

Velké rezervy v zahraniční měně jsou často spojovány s rozvinutými ekonomikami. V současnosti přesáhly čínské rezervy v zahraniční měně 3 biliony USD, a nepřetržitě se zvyšují po řadu posledních let. Avšak způsob, jakým Čína akumulovala rezervy zahraniční měny, se velice liší od těch, které používají rozvinuté země. Na rozdíl od mínění některých lidí, nemohou být čínské oficiální rezerv v zahraničních měnách považovány za národní bohatství či fiskální výnos. Čínské rezervy v zahraničních měnách byly vytvářeny tehdy, když ústřední banka nakupovala zahraniční měnu od komerčních bank a jiných zdrojů v Reminbi. Ačkoli se zdály být v bilancích ústřední banky aktivem, jejich nákupy nevyhnutelně zvyšovaly závazky (povinnosti) centrální banky v Reminbi a vedly k tvorbě fondů juanů nevyřízených (nezaplacených) v zahraniční měně. Tento obrovský objem aktiv nemůže být tudíž považován za národní bohatství, ani nemůže být použit pro účely finančních výdajů. Ve srovnání s rozvinutými zeměmi jsou rezervy zahraniční měny na hlavu dosud nízké, dosahují vcelku 2140 USD v roce 2010, asi čtvrtiny rezerv Japonska. Navíc, zahraniční měna je v některých rozvinutých zemích schopna existovat ve formě soukromého kapitálu. Ve skutečnosti pro USA a Británii, což jsou v obou případech emitenti zahraničních měn, nejsou rezervy zahraničních měn indikátorem jejich národního bohatství.

Rozsah čínských rezerv zahraničních měn odvádí pozornost od velkých omezení, kterým země čelí při investování venku, což je hlavní charakteristika rozvojových zemí. Na konci roku 2009 dosáhly vnější přímé investice v zahraničí hodnoty 245,75 miliardy, což je pouze 1,3 % investic ve světě jako celku. Zahraniční přímé investice v Číně během téhož období však byly přes jeden bilion dolarů, což zvětšilo zahraniční rezervy v zemi. Na rozdíl od rozvinutých zemí, které jsou schopny získat vysokou návratnost z velkorysých vnějších investic, Čína používá své rezervy hlavně na nákup cizích národních dluhů s nízkou návratností, což je výsledek její omezené kapacity investovat v zahraničí. Podstatnou část rezervy měn v Číně je možné připsat podnikům, jejichž fondy pocházejí ze zahraničí (foreign-funded). To znamená, že část rezerv zahraničních měn, které má země k dispozici, musí být připravena k platbě eventuálních zahraničních závazků. Přes 40 % současného přebytku na účtech pochází z čistého exportu podniků zakládaných ze zahraničí. Tyto podniky udržují vysokou úroveň ziskovosti v Číně. V roce 2009 dosáhl zisk z podniků zakládaných v Číně ze zahraničí 751,15 miliardy juanů, což je asi 110 miliard USD. Z tohoto zisku bylo 63,2 miliardy dolarů repatriováno, zatímco přibližně 50 miliard dolarů bylo ponecháno v Číně. Tudíž jestliže by byly vyvezeny i tyto zisky, odrazilo by se to v rezervách čínských měn odpovídajícím poklesem.

V. Schopnost Číny soustředit hlavní úsilí v rozhodujících směrech a ukázky toho nejlepšího z projektů některých místních vlád způsobují nepochopení, pokud jde o úroveň rozvoje v Číně

V minulých letech Čína uskutečnila řadu velkých projektů, které vzbudily ve světě pozornost. Tyto projekty bylo obtížné organizovat, vyžádaly si velké fondy a spočívaly v největší míře v technologiích. Některé z těchto projektů by s obtížemi uskutečnily dokonce i rozvinuté země, ale Čína je dokázala realizovat během několika let. Některé lidi to proto přivedlo k dotazům, zda je ještě Čína rozvojovou zemí či nikoli.

Ve skutečnosti jsou úspěchy Číny v tomto ohledu nejčastěji dány její obrovskou populací, velikostí jejích zdrojů a kapacitou její vlády organizovat a mobilizovat lidi. Čína byla například schopna soustředit celonárodní energii k průběhu záchranných operací, které následovaly po zemětřesení ve Wen Ču-anu. Ústřední vláda požadovala, aby každé provincii (county), která byla silně zasažena pohromou, poskytla pomoc konkrétní provincie a organizovala ve všech provinciích a municipalitách po celé zemi způsob poskytování podpory pro oblasti, které byly pohromou zasaženy. Takovým způsobem byla Čína schopna dovršit tříletý úkol rekonstrukce v podstatě během pouhých dvou let. Někteří lidé v zahraničí nejsou seznámeni s mechanismem, který Čína používá k soustředění zdrojů na uskutečnění velkých záměrů, a mylně tyto projekty chápou jako důkaz toho, že je Čína rozvinutou zemí.

Některé místní vlády mají sklon k výstavbě velkých náměstí (či tržišť) a jiným extravagantním projektům jako výkladním skříním v jejich lokalitách, i když postrádají ekonomickou sílu. Výsledkem je, že jsou tato města majestátní za dne a slavnostně osvětlená v noci, takže vyvolávají mezi lidmi dojem, jak jsou tato místa prosperující a vysoce rozvinutá. Ve skutečnosti mají tyto místní vlády uspořeno jen málo a některé spoléhají na subvence z veřejných (celostátních) prostředků a na příjem z prodeje půdy. Tyto projekty výkladních skříní představují špatné investice, protože nejsou schopny přinášet dlouhodobější prospěch. Mohou také mít negativní vliv na dlouhodobý rozvoj místní ekonomiky a mohou vyvolávat fiskální a finanční rizika, která je obtížné kontrolovat a rozptylovat.

Liu Ši-jin

Autor je náměstkem ředitele Centra

rozvojových strategií při Státním výboru

(Otištěno v Quishi, čínské vydání, č. 11, 2011)