HLAVNÍ STRÁNKA KSČ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rozhodnutí nejvyššího soudu České republiky

 

 

 

 

 

11 Zp 14/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. 9. 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Stanislava Rizmana ve věci navrhovatele Vlády České republiky, proti odpůrci KSČ, dříve SČK, o pozastavení činnosti politické strany t a k t o :

Návrh na pozastavení činnosti politické strany KSČ, dříve SČK, se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud České republiky obdržel dne 28. 5. 1999 návrh navrhovatele na pozastavení činnosti politické strany - SČK nyní KSČ. Navrhovatel jej odůvodnil tím, že odpůrce opakovaně nesplnil povinnost vyplývající pro něj z ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „zákon“), když nepředložil Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční zprávy za roky 1996 a 1997 v zákonem požadovaném rozsahu. V tomto směru navrhovatel poukázal na usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 11. 6. 1997, a ze dne 22. 5. 1998. Výroční finanční zprávy politické strany neobsahovaly zprávu auditora o ověření roční uzávěrky. Navrhovatel tak dovozuje, že činnost odpůrce je v rozporu s ustanovením § 4 písm. a) zákona, podle něhož nemohou vyvíjet činnost politické strany a politická hnutí, které porušují Ústavu a zákony. Proto se navrhovatel domáhá, aby Nejvyšší soud rozhodl o pozastavení činnosti odpůrce.
V podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 1. 10. 2001 činí navrhovatel změnu návrhu v označení odpůrce na „KSČ“. Upozorňuje na to, že dne 16. 2. 2000 byla Ministerstvem vnitra registrována změna stanov odpůrce spočívající mimo jiné právě v takovéto změně názvu.
Odpůrce se k návrhu, který mu byl doručen dne 24. 6. 1999, vyjádřil v podání ze dne 28. 6. 1999. Uvedl, že k neúplném plnění povinnosti došlo z důvodu, že se nepodařilo získat auditora, který by byl ochoten provést ověření hospodaření SČK za roky 1996 až 1997. V důsledku vystoupení některých vládních představitelů zaměřených proti odpůrci byla v té době ve společnosti krajně nevraživá atmosféra. Jak to bylo možné svou povinnost předložit výroční finanční zprávu v rozsahu požadovaném zákonem odpůrce splnil. Zpráva z rok 1998 byla Poslanecké sněmovně parlamentu České republiky předložena i se zprávou auditora. Ze zprávy auditora, pokud vyústila v konstatování, že účetní uzávěrka politické strany za rok 1998 věrně zobrazuje majetek, závazky, vlastní jmění a finanční situaci strany, je patrno, že auditor neshledal závady ani v hospodaření let předcházejících, tj. 1996 a 1997. Závěrem svého vyjádření odpůrce navrhl, aby byl návrh Vlády České republiky na pozastavení činnosti odpůrce zamítnut.
V podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 9. 2001 upozorňuje odpůrce na změnu svého názvu - KSČ, ke které došlo v souvislosti s registrovanou změnou stanov. Dále k návrhu na pozastavení činnosti uvádí, že za roky 1998, 1999 a 2000 ji strana podala výroční finanční zprávy v rozsahu stanoveném zákonem. Doklady o jejím marném úsilí opatřit auditory k vypracování zpráv za roky 1996 a 1997 nemá strana žádné doklady. Jednání s auditory bylo osobní a ti si nepřejí zveřejnění, což orgány strany respektují. Jinak považovali za právně nemravné dodatečně komunikovat s příslušnými orgány Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve věci časově dodatečného antidatovaného doplnění výročních finančních zpráv za roky 1996 a 1997.
V jednání před Nejvyšším soudem zástupce odpůrce zopakoval námitky, které byly uvedeny v písemných vyjádření odpůrce, a zdůraznil, že se domnívá, že v této věci jde o politický soud, a to právě s ohledem na kampaň, kterou v kritických letech proti jeho straně vedli někteří čelní politici, zejména prezident H. a ministr R. Mluvilo se tehdy i o tom, že by činnost této strany měla být pozastavena. Proto odmítali auditoři zprávu o ověření účetnictví SČK zpracovat. Když pro stranu nepříznivá situace opadla, okamžitě byly výroční finanční zprávy předkládány v souladu se zákonem. Pokud by to bylo nutné, je okamžitě ochoten zařídit, aby zprávy za roky 1996 a 1997 byly v potřebném směru doplněny. Navrhuje, aby byl návrh vlády zamítnut.
Na původní vyjádření odpůrce reagoval navrhovatel v podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 7. 1999, ve kterém zaslal Nejvyššímu soudu zprávu auditora o ověření roční účetní uzávěrky SČK za rok 1998, na kterou odkazuje vyjádření odpůrce k návrhu vlády na pozastavení jeho činnosti. V podání doručeném Nejvyššímu soudu den 1. 10. 2001 sdělil navrhovatel, že výroční finanční zprávy odpůrce za rok 1996 a 1997 uložené v dokumentaci rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podle zjištění ze dne 12. 9. 2001 nadále neobsahují zprávu auditora o ověření roční účetní uzávěrky. Za tohoto stavu je návrh na pozastavení činnosti stále aktuální.
V jednání před Nejvyšším soudem zástupce navrhovatele zdůraznil, že v této věci nebyl návrh politicky motivován. Návrh byl předkládán stejně jako u ostatních politických stran jen z důvodu nerespektování povinnosti předkládat v rozsahu stanoveném zákonem výroční finanční zprávy v letech 1996 a 1997. Jelikož v tomto směru nedošlo dosud k nápravě, trvá na návrhu.
Podle usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 11. schůze ze dne 11. 6. 1997, odpůrce, tj. politická strana - SČK, nepředložil v zákonné lhůtě výroční finanční zprávu za rok 1996 v rozsahu stanoveném zákonem - chybí zpráva auditora a výroční účetní výkazy. Obdobná skutečnost vyplývá i z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 25. schůze ze dne 22. 5. 1998, pokud jde o předložení výroční finanční zprávy odpůrce za rok 1997, které konstatuje, že odpůrcem předložená zpráva je neúplná a že odpůrce patří mezi strany, které nevedou účetnictví nebo vedou pouze jednoduché účetnictví. Z opisu výroční finanční zprávy za rok 1996 je patrno, že odpůrce ji Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky předložil s omluvou, že se z důvodů uvedených v jeho vyjádření k návrhu na pozastavení činnosti nepodařilo zajistit zprávu auditora. Dne 4. 6. 1997 předložil odpůrce Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky dodatečně výroční účetní doklady za rok 1996 na předepsaném formuláři. Opět se přitom omluvil, že se přes vynaložené úsilí nepodařilo opatřit zprávu auditora.
V usneseních Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 13. schůze ze dne 20. 5. 1999 se dále podává, že SČK patří mezi politické strany a politická hnutí, jejichž výroční finanční zpráva je úplná. Z opisu této zprávy (zprávy auditora), který má Nejvyšší soud k dispozici, lze mimo jiné zjistit, že odpůrce v posuzovaném roce již vedl účetnictví v souladu s příslušnými předpisy.
Z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 25. schůze ze dne 30. 5. 2000 se podává, že odpůrce nepředložil výroční finanční zprávu za rok 1999 v zákonem požadované podobě. Zpráva byla předložena sice jako úplná, ale na nesprávném formuláři. Z přiloženého opisu výroční finanční zprávy odpůrce za rok 1998 je uvedená skutečnost zřejmá. Upozorňuje na ni i zpráva auditora, která nicméně vyjadřuje přesvědčení, že i tak je zpráva dostatečným podkladem pro závěr, že účetní uzávěrka politické strany za rok 1999 věrně zobrazuje majetek, závazky, vlastní jmění a finanční situaci politické strany a výsledek hospodaření za uvedený rok je v souladu platnými zákony a účetními předpisy.
Nakonec v usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 36. schůze dne 25. 5. 2001 se uvádí, že odpůrce výroční finanční zprávu za rok 2000 předložil jako úplnou.
Podle § 4 písm. a) zákona mimo jiné platí, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí, které porušují Ústavu a zákony.
Podle § 18 odst. 1 zákona jsou strany a hnutí povinny předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční zprávu v členění konkretizovaném pod body a) až e) citovaného ustanovení.
Podle § 14 odst. 1 zákona může činnost strany a hnutí být rozhodnutím soudu pozastavena, jestliže jejich činnost je v rozporu s § 1 až § 5, § 6 odst. 5 a § 17 až § 19 zákona, nebo se stanovami.
Podle § 15 odst. 1 zákona platí, že o pozastavení činnosti strany a hnutí rozhoduje k návrhu vlády Nejvyšší soud. Řízení před Nejvyšším soudem se přitom řídí ustanovením § 200i o. s. ř., tzn. že Nejvyšší soud rozhoduje usnesením, proti němuž nejsou přípustné opravné prostředky. Z hlediska rozsahu dokazování platí, že soud je povinen provést ke zjištění skutkového stavu i jiné důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, než které byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud návrh projednal a shledal, že v něm uvedené skutečnosti jsou správné, neboť jak z údajů v něm obsažených, ze zpráv vyžádaných Nejvyšším soudem, tak i z vyjádření obou stran bylo zjištěno, že odpůrce skutečně nesplnil zákonem uložené povinnosti. Na základě důkazů provedených v tomto řízení je zřejmé, že výroční finanční zprávy odpůrce za roky 1996 a 1997 nebyly v zákonné lhůtě doručeny Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky v rozsahu odpovídajícímu zákonu. Chyběly zprávy auditora o ověření roční účetní uzávěrky a tento stav nebyl do současné doby napraven.
Odpůrce tedy nesplnil zákonnou povinnost stanovenou v § 18 odst. 1 zákona, přičemž nesplnění této povinnosti představuje zvláštní a samostatný důvod, pro který může Nejvyšší soud rozhodnout o pozastavení činnosti hnutí.
Přesto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tomuto návrhu Vlády České není možno vyhovět a činnost odpůrce jako politické strany pozastavit. Nejvyšší soud se přitom opíral zejména o právní názory vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1995, Pl US 26/94. Jde o rozhodnutí Ústavního soudu, ve němž byl řešena otázka financování politických stran a hnutí a kontrola jejich finančního hospodaření v demokratickém právním státě. Plénum Ústavního soudu v citovaném nálezu vyjádřilo tento zásadní závěr:
„Nelze připustit, aby z důvodu nesrovnalostí a závad ve výroční finanční zprávě politické strany mohl být dán podnět směřující k pozastavení činnosti nebo rozpuštění strany. Závady ve výroční finanční zprávě nelze kvalifikovat ani jako porušení principů čl. 5 a čl. 9 Ústavy, ani jako splnění podkladů pro nepřípustnost činnosti politických stran podle § 4 zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Všechny uvedené předpoklady se týkají závažného deficitu principiální povahy ve sféře demokratických náležitostí. K tomu směřuje i § 4 písm. a) - porušování ústavy a zákonů. Také toto ustanovení postihuje činnost, která se týká demokratických základů státu. Proto také je nepřípustná činnost stran, které nejen pouze porušily (některý) zákon, ale těch které porušují zákony. V této formulaci je vyjádřen prvek trvalosti perpetuálního chování politické strany, která právě tímto opakovaným porušováním zákonů chová způsobem ohrožujícím demokratické základy státu.“
Z tohoto právního závěru lze především dovodit, že důvodem pozastavení činnosti strany může být, pokud jde o nesrovnalostí a závady v předložené výroční finanční zprávě, tedy porušování zákona v ustanovení § 18 odst. 1, jen opakované jednání či opomenutí závažné povahy.
V této věci bylo prokázáno, že politická strana ihned po odpadnutí překážek, podávala výroční finanční zprávy (za roky 1998, 1999 a 2000) v rozsahu stanoveném v ustanovení § 18 odst. 1 zákona. Usnesením Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 25. schůze ze dne 30. 5. 2000 sice výroční finanční zpráva za rok 1999 byla shledána jako nedostatečná, avšak z přiložených podkladů, jakož i ze samotné zprávy lze zjistit, že to bylo jen proto, že zpráva nebyla na předepsaném formuláři. Jde o nedostatek, podle názoru Nejvyššího soudu méně závažný. Nejvyšší soud má zato, že politická strana popsaným jednáním v letech 1999, 2000, 2001 jednoznačně prokázala, že nadále nehodlá v porušování svých zákonných povinností pokračovat. Tento stav již trvá tři roky. Bylo by podle názoru Nejvyššího soudu v rozporu s ústavními principy platnými pro právní regulaci činnosti politických stran a hnutí, jak na ně poukázal ve svém rozhodnutí Ústavní soud, v současné době dovodit, že jsou splněny podmínky pro pozastavení činnosti odpůrce jako politické strany. Nelze mít zato, že by jeho činnost bylo v době rozhodování Nejvyššího soudu možno označit jako činnost, která porušuje zákony způsobem ohrožujícím demokratické základy státu.
Nejvyšší soud bral přitom i v úvahu účel, který institut pozastavení činnosti politické strany nebo hnutí má, totiž vytvořit právní rámec pro nápravu vadného stavu, popř. pro vytvoření podkladu pro podání návrhu na rozpuštění strany. Při pozastavení činnosti totiž mohou strana a hnutí činit pouze takové úkony, které jsou zaměřeny na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, avšak nejdéle po dobu jednoho roku (§ 14 odst. 2 zákona). Nedojde-li v této době ke sjednání nápravy, může dojít k podání návrhu na rozpuštění takové strany či hnutí. Dojde-li ve stanovené lhůtě k odstranění stavu, který byl důvodem pro pozastavení činnosti strany z důvodů uvedených v § 18 odst. 1 zákona, považuje se činnost strany a hnutí za řádně obnovenou dnem, kterým byla stanovená povinnost uznána za splněnou příslušným orgánem (§ 14 odst. 3 zákona). Nejvyšší soud si je vědom, že povinnost, kterou odpůrce, pokud jde o podávání výročních finančních zpráv za roky 1996 a 1997, nesplnil a že tento stav nebyl do současné doby odstraněn. Pozastavení činnosti strany jen k tomu, aby byl napraven tento stav, by bylo podle názoru Nejvyššího soudu vzhledem k chování odpůrce v dalších letech jen formálním opatřením. Nejvyšší soud k tomu, dodává, že z ověřených výročních zpráv odpůrce je zřejmé, že jeho hospodaření v kritických letech, za které chybí ověření účetních výkazů, je v zásadních směrech v souladu se zákonem. Z vyjádření účastníků ani z důkazů provedených Nejvyšším soudem nevyplývají najevo žádné skutečnosti, které by poukazovaly na podezření z nesprávného hospodaření odpůrce v těchto letech.
Odpůrce měl sice v řízení ve věci úspěch, Nejvyšší soud však náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vycházel přitom ze skutečnosti, že odpůrce porušil své povinnosti a vyvolal tak svým jednáním podání návrhu, ke kterému je navrhovatel ze zákona za takové situace povinen. Jsou zde proto důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující postup podle § 150 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. září 2001


Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch